HP - Dramione // CZ ✔

8. Nebelvírská věž

Draco

Čekal jsem ve smluvený čas na smluveném místě - před Nebelvírskou kolejí.
Kdyby jste se mě zeptali, zapřel bych to, ale jsem docela nervózní. Já! Draco Malfoy. Ten, co nikdy nebývá nervózní. Tak proč teď?
Čekal jsem. Čekal jsem dlouho a hlavou mi létala spousta myšlenek. 'Co když nepřijde? Co když na to zapomněla, co když zaspala? Co když se na mě prostě vykašlala?' Koukl jsem na hodiny a spatřil, že je něco málo po dvanácté.
Zatraceně, řekl jsem sraz přesně o půlnoci! Ani o minutu později!

Začínal jsem být docela vytočený. A taky jsem byl čím dál tím víc nervózní.
A pak jsem uslyšel kroky. Byl jsem si jistý, komu patří. Dal bych za to ruku do ohně, no, asi bych se pekelně popálil. Protože z Nebelvírské koleje vyšel Potter! Kam ten teď tak pozdě jde?!
V hlavě jsem začal bleskově střádat plány, jak se mu vyhnout nebo co mu říct. Nebylo moc času a tak jsem na nic nečekal a když byl otočený, opatrně jsem se druhou stranou chodby proplížil mezi sochami do Nebelvírské společenské místnosti. Otočil jsem se, abych zkontroloval, jestli si mě nevšiml. Dobrý... Uff, to bylo o fous.
Potichu jsem našlapoval místností dál, až jsem jí spatřil. Byla tam sama, seděla na křesle zabalená v dece a pozorovala plameny v krbu, jak se kroutí jako hadi, jakoby byli živé.
Nevědomky jsem se pousmál, při pohledu na ní jak tam tak sedí a kouká. Tiše jsem se přiblížil blíž, ale prozradilo mě vrznutí, které nastalo, když jsem omylem šťouchl nohou do židle. Sakra. Co tady dělá ta židle?! Podíval jsem se na židli a když jsem pak stočil pohled zpět na Hermi... teda Grangerovou, naskytl se mi pohled na její oříškově hnědé oči. Zadívala se na mě a já se zase díval na ní.

Hermiona

Seděla jsem v křesle a uvažovala, jestli bylo chytré nepřijít na smluvenou schůzku. Něco mi říkalo, že bych měla jít, ale převládla část mě, která vzdorovala. A tak jsme s výčitkami svědomí zůstala sedět ve spolce a koukala jsem na bouřlivou válku plamenů v krbu. Klid Hermiono, neměj výčitky svědomí, je to jen Malfoy!!! Snažila jsem se přesvědčit, že o nic nejde. Ale nějak jsem zápasila sama se sebou.

A v tu chvíli mě vyrušil zvuk. Prudce jsem otočila hlavu a uviděla osobu, na kterou jsem teď bezmála deset minut myslela. Můj pohled se střetl s tím jeho. Očividně se ke mě chtěl připlížit potají, ale nepovedlo se. Po chvíli jsem se ztratila v jeho šedomodrých očích. A on mi pohled opětoval.
Po chvíli ticha, doprovázeného praskáním dříví v krbu, jsem ucukla pohledem a postavila jsem se na nohy, deku jsem nechala ležet na křesle.

"Proč jsi nedorazila, jak jsem řekl?" Povytáhl jedno obočí a svým ledovým pohledem si mě změřil.

"Já-Já..." Vykoktala jsem. Na moc jsem se toho teda nezmohla. Klid, nádech výdech. Když jsem se zklidnila, opravila jsem svojí předchozí větu, tentokrát byl můj hlas mnohem pevnější.

"Psal jsi, že pokud nedorazím, už se nemáš snažit... Takže hádej, proč jsem asi nedorazila!" Vyhrkla jsem rázně plná přesvědčení. Kdyby mi však viděl do duše, spatřil by vystrašenou, nejistou holku.
Svým pohledem se mi vpíjel do očí, ale mlčel. Neudržela jsem svůj pohled a tak jsem se raději zadívala na podlahu, která mi v této situaci přišla mnohem zajímavější.

"Hermiono," oslovil mě a já ztuhla. Proč mi najednou říká jménem? Vždycky mě přece říkal tou ošklivou přezdívkou, nebo při nejlepším příjmením, které po pravdě taky nemám zrovna v oblibě.
Když jsem nijak nereagovala, popošel o krok blíž.