HP - Dramione // CZ ✔

39. Nový domov

Hermiona

Byla jsem zlomená. Nedokázala jsem už nic. Ani brečet, ani křičet, ani myslet racionálně. Věděla jsem, že útěk z domova, zvlášť, když po nás jdou smrtijedi, je sebevražda. Ale na tom už mi nezáleželo. Všude lépe, než u nás doma s lidmi, kteří mě zradili v době, kdy jsem je nejvíc potřebovala. Když jsem se dostala do opuštěného úseku Londýna, kde sotva potkáte nějakou zatoulanou myš, natož člověka, vytáhla jsem z kabelky svoji hůlku a teleportovala se. Na místo, které mě teď jako jediné napadlo.

Objevila jsem se před vysokou stavbou a došla až ke dveřím, na které jsem silně zabušila. Ani jsem nad tím nepřemýšlela, nešlo to. 
Dveře mi otevřela paní Weasleyová a udiveně na mě pohlédla.

"Hermiono? Co ty tu děláš? Pojď dál."   Ustoupila ode dveří a nechala mě vstoupit do domu, dveře za mnou zavřela.

"Posaď se u nás a povídej, co se stalo. Dáš si čaj a sušenky?"   Přívětivě se na mě usmála a přešla ke kuchyňské lince, zatímco já se usadila ke stolu. Dlouho jsem tu nebyla, ale pořád to tu vypadá stejně.
Nad nabídkou pohoštění jsem krátce zavrtěla hlavou.

"Ne, děkuji. Nevadilo by, kdybych tu pár dní zůstala? Já vím, že je to ode mě nezdvořilé, ale nemám teď kde spát a domů nemůžu.."  Smutně jsem si povzdechla a sklonila hlavu ke svým nohám. Bylo mi to trapné, ale paní Weasleyová moji návštěvu s klidem přijala.

"Jistě, že můžeš, sluníčko. Jak dlouho budeš potřebovat. Jinak, Ginny, George a Ron jsou nahoře. Klidně běž za nimi, rádi tě zase uvidí."  Pověděla Weasleyová a bylo vidět, že jí ranilo, že už nemůže říkat Fredovo jméno. Ach, Fred. Ten mi taky chybí. Stejně tak Harry...

"Mockrát děkuju a mrzí mě to s... Však víte."  Omluvně jsem se pousmála a Weasleyová si mě smutně prohlédla.

"Mě taky, drahá. Mě taky."   Povzdechla si a šla asi něco vařit. Mlčky jsem se zvedla ze židle a zamířila po schodech nahoru. V půli schodiště jsem se však střetla s Ginny. Na její tváři byly ještě vidět stopy po slzách a vypadala stejně zničeně, jako já. Najednou jsem všechny ty ztracené emoce zase našla, padla jsem Ginny okolo krku a neovladatelně se rozplakala. 

"Ginny."  Zamrmlala jsem mezi vzlyky.

"Mio? Co ty tu děláš?"  Zašeptala a pevně mě stiskla v náručí. I její slzy se začaly vsakovat do mých šatů.

"Nemůžu být doma. Rodiče už nezajímám a...a... Draco... podvedl mě", můj hlas byl pisklavý sotva slyšitelný. Vzlyky ho tlumily ještě více, ale Gin mi stejně porozuměla a ještě více se ke mně natiskla.