HP - Dramione // CZ ✔

23. Konečně spolu

Hermiona

Téměř celou noc jsem probděla, o hladu, promrzlá na kost. Nešlo mi spát, pořád jsem si v hlavě přehrávala posledních pár dnů. Proč se mi celej život obrátil naruby? Jak můžu být příbuzná Harryho? Jak mě mohl Draco obalamutit a potom zachránit? Jak se mohl obětovat jen kvůli mě, kvůli holce, kterou celou tu dobu tahal za nos?

Myšlenky se rozplynuly, když oblohu pročísly slabé sluneční paprsky. Zvedla jsem se z chladné země a pokusila se udělat pár kroků, ale podlomily se mi kolena. Byla jsem příšerně vyčerpaná, hladová a zmrzlá. I tak se mi však podařilo, po vyvinutí většího úsilí, vyrazit na cestu k chalupě, kde jsem Draca nechala. Hlavou se mi mihly nápady jako Co když ho prozradila a dopustila, aby si ho smrtijedi odvedli? Nebo co, když ta mast nepomohla?

Každý krok byl pro mě utrpením, ale neztrácela jsem naději.  Přece ho tam nemůžu nechat!
Začalo mi bolestivě tepat v hlavě. Zatřásla jsem s ní a doufala, že bolest brzy pomine.
Zrovna jsem byla asi 5 minut cesty od chalupy, když jsem zaslechla zvuky. Přibližovaly se.
Zastavila jsem a ztišila se. Ať jsem se však dívala kamkoliv, nikoho jsem neviděla. Oddychla jsem si a pomalu pokračovala v cestě. Musím tam dorazit před polednem, jinak mě ta paní asi zabije.

Dorazila jsem před chalupu a z posledních sil zaťukala. Chvíli jsem musela čekat. Lekla jsem se, že mi snad nikdo neotevře, ale najednou už přede mnou stála ta žena.

"Takže jsi přišla. A včas." Změřila si mě pochybovačným pohledem.

"Proč bych neměla? Něco jsem slíbila, tak to taky hodlám splnit." Potvrdila jsem jí a pousmála se. Ona mi úsměv oplatila a řekla, že mám jít dál.

"Ještě se neprobudil, ale je to otázkou času. Do poledne chci, aby jste už byli pryč. Máte hodinu." Upozornila mě a šla do kuchyně.

Já jsem se usadila na pohovku vedle Draca a náležitě jsem ho sledovala. Vypadalo, že je v mnohem lepším stavu. Už nebyl tak bledý a klidně oddychoval, jakoby neměl bolesti.
Pousmála jsem se a poslušně čekala, než se vzbudí. Bylo mi jedno, jestli tu budu sedět minutu, 10 a nebo třeba rovnou celou hodinu. Já si počkám. Hlavně, aby se vzbudil a byl v pořádku.

Asi po 20 minutách, kdy jsem ho bez přestání pozorovala, se trošku ošil a začaly se mu pootevírat oči.
Během minutky už je měl otevřené úplně.
"Hermiono", zašeptal a opatrně se ohlédl okolo sebe. Vypadalo to, že se chce posadit, ale já ho zastavila.

"Klidně ještě lež." Nabídla jsem mu, ale on zavrtěl hlavou v nesouhlas a kupodivu bez problémů se posadil. 

"Jak ti je?" Zeptala jsem se a pohled zaryla do podlahy. Nevěděla jsem, co říkat. Mám na něj být naštvaná, nebo mu to odpustit? Co když ke mně nic necítí? Co když jsem mu opravdu ukradená?
Ale, proč by mě potom zachraňoval? Nevěděla jsem, co je pravda, a tak jsem radši mlčela.