HP - Dramione // CZ ✔

14. To se mi snad jenom zdá

// Rozhodla jsem se, že kapitolky budu úspěšným účastníkům soutěže věnovat pomocí náhodného generátoru. Snad se na mě za to nebudete zlobit ;) Očíslovala jsem vás a podle čísla, které mi náhodný generátor určil, vám věnuji následující kapitolky. První číslo bylo 2 - Luna_Lovegood12
Snad se bude kapitolka líbit ;)

Hermiona

Ginny opustila společenskou místnost a já tam zůstala sedět sama. Věděla jsem, co bude následovat. Za chvíli dorazí Harry a bude se mi chtít omluvit. Jsem z toho docela nervózní. Částečně tím, že si to kladu za vinu a taky částečně proto, že si to klade za vinu i on.
Bloumala jsem v myšlenkách a pohrávala jsem si s pramínkem svých vlasů.

"Hermiono," uslyšela jsem jeho hlas. Ztuhla jsem a nasměřovala svůj zrak k němu.

Ani jsem nestihla nic říct a pokračoval. "Musím se ti za to omluvit. Byl jsem pod vlivem nápoje lásky a-" Chtěl toho povědět víc, ale já ho umlčela. Čím víc se omlouval, tím větší jsem totiž měla potřebu se omlouvat já. Nebyla to jeho chyba ani náhodou. Měla jsem to tušit.

"Já vím. A chápu to, nemusíš se omlouvat. I já ti chci říct promiň. Mělo mě napadnout, že to neděláš úmyslně." Stočila jsem pohled ke špičkách svých bot. Bylo slyšet, jak se posadil na křeslo naproti mně. Věděla jsem, že ten předchozí incident není moje vina, ale stejně mě to tížilo.

"Ty se neomlouvej, za nic nemůžeš," potvrdil.

"Ale ty za to taky nemůžeš, jasný?" Sebrala jsem odvahu a znovu zvedla pohled k jeho tváři.
"Může za to ten pitomej lektvar. A taky ten člověk, co ti ho podstrčil. Prostě to smažeme a budeme dělat, že se nic nestalo, ju? Nemá cenu se tím trápit. Byl to jen podlý fór, nic víc. Nechme to být," navrhla jsem nejlehčí řešení a vyčarovala úsměv na tváři.

Přikývnul. Bylo jasné, že mu spadl kámen ze srdce a mně vlastně taky. Nemám ráda, když jsou mezi mnou a mými přáteli nějaké spory. Přešla jsem k němu, objala ho a problém tím byl uzavřen. Ještě, že tak. I když už jsem měla čisté svědomí, pořád mě však trápila jedna věc. Kdo by mu ten lektvar chtěl podstrčit? Bylo to úmyslně a nebo jen omylem?

***

Harry šel po ztřeštěném dni do ložnice a nikdo jiný tu ještě nebyl, protože bylo poměrně brzy na spánek. Pohodlně jsem relaxovala v křesle, sledovala plameny mihotající se krbem a užívala si okamžiky pohody, když mi náhle očko o něco zavadilo. U východu ze společenské místnosti se válelo něco drobného v růžových a červených odstínech. Váhala jsem, jestli to jít prozkoumat a opouštět tak teplo a klid, které tu mám, ale nakonec mi zvědavost nedala. Když jsem přišla blíž, spatřila jsem, jak se po zemi válí okvětní lístky růží.
Chvíli jsem čekala, jestli se třeba někdo neobjeví a nevysvětlí mi celou tu záležitost, ale nikde nikdo nebyl. Odhodlala jsem se a vyšla ven. Cestička okvětních lístků vedla chodbou a mizela kdesi za rohem, což jsem ovšem nemohla nechat jenom tak. Ať už šlo o vtípek kohokoliv, chtěla jsem tomu přijít na kloub. A tak jsem nabrala dech a následovala lístky. Vlastně to bylo docela vzrušující. Prošla jsem celé jedno patro a cestička pokračovala stále dál až po schodišti. Tam jsem se zarazila, překvapená, jak to někdo mohl vymyslet, když je tu měnící se schodiště. Otočila jsem se, abych se zorientovala podle lístečků za sebou, ale žádné už tam nebyly. Jak jsem pokračovala v cestě, mizely za mnou. Tak tedy kouzlo. Zvláštní.

Zastavila jsem před vstupem do místnosti, do které jsem v Bradavicích nikdy předtím nevkročila. Ani jsem si nevzpomínala, že by tu měla být, ale nekladla jsem tomu velkou váhu. Zhluboka jsem se nadechla a stiskla kliku. Naskytl se mi pohled na útulnou malou místnost. Můj zrak upoutala pohovka, hned vedle stolek a... televize! Zalapala jsem po dechu. Co ta tu dělá?
Najednou se kolem mě ovinuly čísi ruce. Z toho překvapení jsem nadskočila, ale pak si mě ta osoba otočila čelem k sobě a já pochopila. Byl to Draco. Rozzářil se mi obličej. "Ahoj," broukla jsem a stěží se snažila skrývat červeň ve tvářích, když mi podal puget růží. "To opravdu? Ooh, děkuju," zaculila jsem se a on mi vtiskl láskyplný polibek na čelo.

Z malého nevinného polibku jsme náhle přešli až k vášnivému líbání. Netrvalo to dlouho a kytice ležela na zemi. Věnovali jsme se jen sobě. Pevně mě chytil rukama a položil mě na pohovku opodál. Zavrněla jsme mu do ucha, když mě pohladil po zádech. Najednou stiskl lem mého trička a přetáhl mi ho přes hlavu. Šlo to nečekaně rychle a dost jsem znervózněla, ale nezastavila jsem ho. Zatím ne. Pokračovali jsme v líbání, dokud se nezačal dotýkat mého těla a nechtěl mi svléci i kalhoty. "Draco, ne," vypískla jsem, ale on mě neposlouchal. Začala jsem křičet.

Najednou se všechno jakoby rozmazalo. Místo Draca přede mnou stál Harry. Harry! Svatá Morgano, co ten tady dělá? Odpověď se dostavila dřív, než bylo milé. Pokračoval v tom, co Draco nedokončil. Svlékal mě.
Zalila mě hořkost paniky, nahrnuly se mi slzy do očí a pálily mě plíce z toho, jak moc jsem křičela. Nic nepomáhalo. Když si začal stahovat kalhoty i on, bála jsem se nejhoršího.
A náhle, jakoby se všechno rozplynulo...

Cukla jsem sebou a otevřela oči. Mé tělo zalil ledový pot, zprudka jsem dýchala, jako bych právě uběhla maraton. Ležela jsem ve společenské místnosti Nebelvíru a nikdo v okolí nebyl. Jenom se mi to zdálo, byl to jenom sen. Ale byl zatraceně živý. Stále mi bušilo srdce, ale už jsem se uklidňovala. Nechápala jsem, jak se mi zrovna tohle mohlo zdát. Bylo to snad nějaké varování? Nějaká vidina?  A nebo už jen moc myslím jako Harry?

Počkat. Ty lístky! S obavami staženou tváří jsem pohlédla ke dveřím a ztuhla jsem, když mé oči spatřily to, čemu se tak horoucně chtěly vyhnout. Ty lístky... tam vážně byly.