HP - Dramione // CZ ✔

18. Polapena

Hermiona

Palčivá bolest hlavy mě donutila otevřít oči. Poznávala jsem stísněné prostory kolem sebe. Promnula jsem si zátylek a zjistila, že krvácím. Jen trocha krve, nic hrozného, i tak jsem si na to zranění musela dávat pozor. Měla jsem však daleko větší problémy než nějaký šrám, byla jsem uvězněná. Stejná místnost, stejná situace. Proč se muselo všechno takhle zhatit? Je to tím, že jsem si na moment dovolila uvěřit, že je Draco jiný než ostatní Malfoyovi? Je tohle má odplata za tak naivní a nesmyslný postoj? Chtěla jsem přijít k nějakému východisku, vymyslet únikový plán nebo aspoň najít způsob, jak se svým nepřátelům postavit čelem. Jenže, nic mě nenapadalo. Vůbec nic. Popadla mě chuť to všechno vzdát. Sama sobě jsem se zdála být tak bezmocná, bezcenná. Už nikdy se mi nenaskytne příležitost vidět Harryho, ani toho urážlivce Rona. Bude mi chybět i ta jeho zpropadená nenasytnost. A taky hádky s Ginny. Navíc už nikdy neuvidím Bradavice nebo Prasinky. A co rodiče, od těch jsem oddělená tak dlouho, že už si pomalu nevzpomínám, jak zněly jejich hlasy. Všechno mi bude chybět, a taky všichni... Draco. Jak jsem mu jen mohla věřit? Vždyť jsem si to způsobila sama.

Zaslechla jsem rámus. "Mu-musíte jít se mnou, paní," vřískl skřítek, který se z nenadání objevil ve dveřích. Byl to Dobby. Na rukou měl další obvazy a mně došlo, že ho potrestali za to, že mi pomohl. Ve tváři měl upřímný smutek, když jsme si vyměnili pohledy. Dobře jsme oba věděli, k čemu se schyluje.

"To nic. Děkuju ti za všechno. Omlouvám se, že nebudu moct splnit svůj slib." Chtěla jsem si zachovat aspoň špetku hrdosti a postavit se osudu čelem. Postavila jsem se na nohy, ale podlomila se mi kolena a já upadla.

"Musíme jít. Mrzí mě to, paní." Dobby se na mě soucitně podíval a pak mi pomohl na nohy. Přikývla jsem a následovala jeho kroky.

V Dobbyho doprovodu jsem dorazila před obrovské zdobné dveře z mahagonového dřeva. Sklouzla jsem po nich pohledem a polkla.
"Dál musíte sama," upozornil mě Dobby.

"Děkuju. Mrzí mě ty ruce." Naposledy jsem na něj pohlédla a napřímila se. Není cesty zpět. Když jsem těžkopádně otevřela dveře a pohlédla do místnosti před sebou, moje srdce vynechalo úder. Už tam byli všichni - Lucius, Narcissa, Bellatrix, pár smrtijedů... a taky on. Draco.