HP - Dramione // CZ ✔

20. Pusť mě

// Kapitolka poněkud kratší a docela o ničem, ale přece vás ještě musím napínat, no ne? :P :D
Jinak, prosím všechny o upřímný názor na mojí story. Díky za všechno lidi :3
Za případné chyby se omlouvám :(

Hermiona

"...tak běž", zaslechla jsem už jen konec konverzace. Slyšela jsem kroky a pak jen koutkem oka zahlédla něčí boty, které byly kousík ode mě. Naposledy jsem sykla bolestí a potom mě opustilo vědomí....

Draco

"Dobrý Bellatrix, už ji nech. Zítra to ukončíme", nařídil tvrdým hlasem můj otec. Bella se se skřehotavým zasmáním oddálila od Hermiony. Chtěla odejít. Když procházela kolem mě směrem ke dveřím, zašeptala mi do ucha, že je dobře, že jsem nevěděl pravdu o Grangerové, tedy Potterové.
Potom ještě špitla něco ve smyslu, že si spolu někdy musíme popovídat a potom už opustila místnost.

"Narcisso, jdi", přikázal můj otec následně. Matka se mlčky zvedla a během chvilky už byla pryč. Zůstali jsme tu jen já, otec a Hermiona.

"Draco", vydechl otec a já věděl, že teď bude mít spousty keců. Raději jsem ho neposlouchal a jen jsem tam dál stál s pohledem zarytým do parket, které tvoří podlahu.

"...Draco, posloucháš mě?" Zvýšil na konci svého monologu hlas a já se opět probral z transu.

"Umm?" Vyšlo z mých úst, naštěstí téměř neslyšně, jinak by mi určitě přistála facka.
Jako, bych to nepředpovídal. Otec to samosebou musel slyšet, zvedl se, rázným krokem došel ke mně a já ucítil bolest na tváři. Opravdu mi vrazil. Zarazilo mě to. Nebylo to sice poprvé, co na mě otec vztáhl ruku, ale myslel jsem, že když už se to dlouho nestalo, že na to už jsem dost starý, a že se mlátí jen nevychovaní malí spratci. Omyl.

"Odveď ji dolů, Draco", poručil chladně. Ani jsem se nehnul. To byla chyba, přiletěla mi další rána. Sykl jsem.

"Tak bude to?! Odveď ji! Dělej, tak běž!!" Řval, až se místnost otřásala. Chtěl jsem dál vzdorovat, ale nedokázal jsem to. Jsem slaboch.

Došel jsem k Hermioně a opatrně jí vzal do náruče, všiml jsem si, že je v bezvědomí. Rozešel jsem se s ní směrem ke dveřím a aniž bych se podíval na otce jsem zmizel z místnosti. 

Sešel jsem s ní po točitých schodech zpět dolů do sklepa. Mrzelo mě to, mrzelo mě to všechno. Cítil jsem nutkání jí pomoci, ale neustálým připomenutím, že vzdorovat nesmím, mi byla palčivá štiplavá bolest ve tváři. Sešel jsem schody a blížil se ke dveřím, za které jí v blízké době opět uzamknu jako vězně. Byl jsem ponořený ve svých myšlenkách a vůbec se mi nechtělo jí zavírat do té místnůstky bez pořádného světla, bez jídla, vody a tepla. 

Uviděl jsem, že se jí otevřely oči a něco tiše zamumlala. Zastavil jsem a díval se jí do tváře.
Jakmile se vzpamatovala, bylo zle.

"Draco, ne nech mě být. Už nikdy se mě nedotýkej. Vypadni! Pusť mě! Nenávidím tě!" Začala na mě řvát a zkusila se mi vymámit z náručí.
Ničilo mě to, ale nenechal jsem na své tváři nic znát. Vůbec nic. Ignoroval jsem její pokusy o útěk, její kopání, bušení mi do zad, křik, hlasité vzlyky. Soustředil jsem se jen na to, abych jí udržel a zároveň jsem dokázal odemknout dveře. Vymámil jsem ze své kapsy hůlku a pomocí formulky jsem dveře odemkl.

Hermiona

Otevřely se mi oči. Byla jsem dezorientovaná a neschopná se vzpamatovat. Celé moje tělo bylo jako paralyzované. Srdce jsem ani necítila bít, ač jsem si na něj (po dlouhém zápasení s ochablými svaly) položila dlaň. Připadala jsem si jako mrtvá. Je to možné?

Náhle se mi podařilo získat zpět potřebnou orientaci a v ten okamžik se všechny moje svaly daly do pohybu. Draco mě držel v náruči a nesl opět k těm zpropadeným dveřím. Už tam nechci, nechci. Po tváři mi stekla slza. Začala jsem na něj křičet, bránila jsem se, brečela. Nic mi nepomohlo. Jakoby to ani nezaregistroval. Byla jsem opravdu v mizerné situaci, bezradná a naštvaná. Věděla jsem, že už mu nemůžu věřit. Už ne. Chtěla jsem pryč, za Ginny, Harrym, Ronem a Lenkou. Hlavně pryč odsud. Od NĚHO.

Všechny moje zatracené myšlenky jakoby vzal čert, když jsem ucítila chlad od tvrdé země. Nenadála jsem se a už jsem viděla, jak Draco zavírá dveře, zamyká a následně mizí kamsi pryč. Zůstala jsem zase sama, už ZASE! Cítila jsem se hrozně a všechna naděje mě opustila. Všechna snaha, všechen vzdor, všechen vztek, všechna bolest. Všechno. Začala jsem si přát jen jedno. Osvobození.
Od tohohle světa....

//Chcete pokračování? Podepište se!!! --> do komentu. ;) POVINNĚ. Dík
Protože nevím, jak jinak vás motivovat k tomu, aby jste mi psali vaše názory do komentů, tak dám pokračování pouze, pokud bude u kapitolky alespoň 22 votes a 10 komentů (ty moje se nepočítají :P) :D tak se ukažte a žádný spamy jako :D ;)