HP - Dramione // CZ ✔

27. Negativní nálada

// Kratší kapitolka, jen z pohledu Draca. Neměla jsem čas psát slohovky, nebo rozepisovat pořádný děj. Ale chtěla jsem vám udělat radost a aspoň něco málo přidat. Zanechte mi tu nějaký komentář, ju? Děkuju, jste zlatí ^^

Draco

Všichni v hradě chodí jako těla bez duše. Nikdo neví, kdy bude následovat další útok a tak jsou z toho všichni hodně vyděšení. I když se profesoři všemožně snaží stav zklidnit, nefunguje to. Poslední dny jsou peklem. Celý hrad jakoby někdo proklel, už chodbami nezní smích studentů. Už se v okolí neozývá štěbetání ptáčků. Celá krajina potemněla. Jakoby i příroda sama věděla, že není dobře. Každou noc se hradem hlasitě šíří hulákání sov a různých jiných ptáků. Sovy, které přebývají v sovinci, už také protestují a neodnáší dopisy, které smutní studenti tak moc potřebují předat svým rodinám. Nikdy by mě nenapadlo, jak to může skončit. Vždycky jsem byl strašnej náfuka. Nadával jsem na školu a tak podobně, ale přitom to bylo pořád v pohodě, oproti tomu, jaké je to posledních pár týdnů. Neříkám, že mi za tu dobu poklesl hřebínek, jen si začínám uvědomovat věci, které jsem nikdy nevnímal.

Možná za to může i částečně Hermiona. Trávím s ní většinu času a jsem s ní vážně rád, avšak i ona je poslední dny smutná. Neusmívá se, usíná v slzách s nejistotou. Chtěl bych jí pomoci, ale nevím jak. Všichni jsme teď vykolejení. Nikdo nic neví, jen to, že nebezpečí se blíží každou sekundou. A my s tím nemůžeme nic dělat. Můj povzdech se roznesl celou prázdnou učebnou. Zamířil jsem sem kvůli klidu. Ne, že by ho teď všude nebylo dost, ale ta negativita mi není po srsti. Ale popravdě, i tady. V té temné, prázdné místnosti bez života, je ponuře. Ale aspoň se tu nepromenádují davy zhroucených tváří.
Učení probíhá dál, nedali nám volno ani potom, co si všichni profesoři ověřili, jak bídně na tom teď my, studenti, jsme. Nechtějí, aby to vypadalo, že se něco děje. Musí zachovat řád, a proto i výuku, ale upřímně. Všem je teď dost jasné, že nic není v klidu. Kéž by s tím šlo něco dělat.

A víte, co je na tom nejhorší? Že si to všechno dává za vinu Mia. Rozmlouval jsem jí to snad stokrát. A i když na to pokaždé přikývla, stejně jí vidím na tváři, že se tím trápí. Jediný, kdo by si to mohl dávat za vinu, jsem já! To já to podělal. Já jí tam přivedl, já zabil otce, já jí pomohl utéci. Těch dvou posledních věcí nelituju. Udělal bych to znovu. Ale to, že jsem jí tam přivedl, mě vážně rozežírá. Už to nejspíš nikdy nebude jako dřív.

"Draco?" Z myšlení mě vyrušil dívčí hlas. Otočil jsem hlavu ke dveřím a tam viděl stát Hermionu.

"Co se děje?" Zeptala se mě, když jsem je dál prkenně zíral a nezmohl se ani na slovo. Až když přišla ke mně a položila mi ruku na rameno, jsem se vzpamatoval.

"Všechno se zkazilo, to se děje. Nikdo není šťastní, hradem proudí negativita a mně už to leze krkem" řekl jsem popravdě a zkřížil si ruce na prsou. Vím, že ona za to nemůže a je zbytečné jí vykládat to, co už dávno ví sama. Ale nemůžu jí lhát do očí, že je všechno okay. Protože není!

Mia si jen povzdychla a posadila se na židli vedle mě, hlavu si opřela o moje rameno a já automaticky obmotal ruku okolo jejího pasu. Chvíli jsme tak mlčky seděli.

"Určitě se to napraví, uvidíš." Řekla Hermiona rozechvěným hlasem. Z jejích slov doslova sálala nejistota. Ani ona sama tomu nevěří.

"Ne." Řekl jsem stručně. Bylo mi neskutečně zle. Z toho všeho. Co máme teď jako dělat? Čekat, až na nás někdo zaútočí, nebo jak? Vždyť tohle je šílenství.

"Musíme něco udělat. Nedokážu tu už jen tak sedět a čekat na smrt." Řekl jsem beznadějně, ale rozhodnutě zároveň.

"Není co dělat, Draco. Je mi to líto, ale musíme jen čekat. Hlavně se do ničeho nepouštěj, prosím." Na konci věty se jí zlomil hlas a ona mě pevně obejmula. Začal jsem jí hladit po zádech. Nechci, aby byla nešťastná. Ne kvůli něčemu, za co nemůže. Neviděl jsem jí do tváře, ale byl bych s to tvrdit, že se jí z oka vykutálela slza.

"To nic, Mio. Všechno bude dobrý, slibuju. Nic se nestane, dobře?" Odtáhl jsem se od ní, abych jí viděl do obličeje a setřel jsem jí slzu, která skutečně klouzala po její tváři.

Její obličej ale akorát víc zesmutněl a já uslyšel její vzlyky. Otočila se ode mně, nechtěla, abych viděl, jak pláče.

"Klid, všechno je dobrý, neplač." Utěšoval jsem jí a pevně jsem jí sevřel v náruči, aby se nemohla odtáhnout. Po chvíli její pláč ustal a ona si opět opřela hlavu o moje rameno.

V tu chvíli jsem uslyšel něčí kroky. Za nedlouho už byl v místnosti Potter. No, teda Harry. Je to nezvyk nazývat ho jménem.

Dorazil k nám a mlčky se usadil na židli, kterou posunul vedle nás. Všichni tři jsme tam jen tak v tichosti seděli a zničeně zírali před sebe. Nikomu nám nebylo hej a už jen to, že jsme byli spolu v jedné místnosti, nás podporovalo navzájem.

Netrvalo to dlouho a další místo obsadil i Ronald a chvíli po něm jeho sestra. Seděli jsme tam snad do nekonečna a aniž by někdo z nás řekl jediné slovo, všichni jsme spolu soucítili.