HP - Dramione // CZ ✔

41. Zmijozel

Hermiona

"Dobře", povzdechl si Brumbál a prohrábl si svoje, každým dnem delší, bílé vousy. Miley mě s pískotem skočila kolem krku a já s širokým, avšak falšovaným úsměvem poděkovala. A tak se stalo, že jsem byla oficiálně přeřazena do Zmijozelu. Měla bych být vděčná, že nám to ředitel kvůli problémům z minulého roku povolil. Ale je to vůbec dobře? Jsem ráda? Těžko říct.

Jen co jsme opustily ředitelnu, měla jsem Miley zase kolem krku. "To je skvělý, že to povolil!!! To je poprvé!" Jásala a táhla mě na moji novou kolej.

"Jo, je to supeeeer!" Kvíkla jsem s hranou radostí a vstoupila do společenské místnosti.

"Nezapomeň heslo, nyní je to Černá vdova." Upozornila mě Miley už snad potřetí a stoupala po schodech do ložnice. Věci už tady mám. Původně jsem tu měla být jen natajnačku, ale nakonec jsem Miley přemluvila, abychom se zkusily zeptat. A ono to vyšlo. Těžko říct, jestli jsem si přála, aby řekl ano, nebo ne.

Hopsla jsem na postel, natáhla se na břicho a hlavu zabořila do polštáře. Když jsem ucítila, že se mě něco lehce dotklo, pochopila jsem, že si Miley sedla vedle mě.

"Zítra to musíme oslavit!" Poručila. "Pozveme celou Zmijozelskou kolej. A žádný protesty, bude to bomba! Nejlepší oslava ve tvém životě." Dodala hrdě a zvedla se z postele.

"Jdu to zařídit, dneska si odpočiň, protože zítra to rozjedeme, Zmijozelčanko!" Zasmála se Miley a odešla. Neznám se s ní ještě ani den a ona už mi chce dělat večírky. Překvapilo mě, jaká uječená ve skutečnosti je. A já očekávala namyšlenou holku, která bude radši se sobě rovnými než se mnou. Chybka.
Převalila jsem se na záda a zírala na strop. Už teď mi chybí Nebelvír, a přátelé. Ale musím se od nich držet dál, takhle to bude lepší... Ani jsem si to neuvědomila a už mi po tváři tekly slzy. Nechala jsem je. Hraju silnou, ale jsem slabá. Nebaví mě předstírat, že jsem někdo jiný. Nejsem. Povzdechla jsem si a posadila se. Natáhla jsem se a moje ruce vyhledaly kufr, ze kterého jsem vytáhla dva rámečky s fotkami. Z jednoho se na mě hrdě usmívali moji rodiče a v tom druhém jsem byla já se všemi mými přáteli. Byla to kouzelná fotka. George a Fred stáli vzadu a plácali si. Před nimi stála usměvavá Lenka, a potom taky Harry a Ron. A před nimi jsem seděla já a držela jsem okolo ramen Ginny.
Rychle jsem si utřela slzy a fotky schovala do šuplíku. Pak jsem si znovu lehla a zničeno nic upadla do říše snů.

Když jsem se ráno probudila, spatřila jsem před sebou tvář Miley.

"Brý ráno, ospalče. Víš, že už je půl jedenácté?" Uchechtla se. Úlekem jsem zadržela dech. "Ještě, že je sobota." Dodala provokativně a já si vydechla.

"To mi nedělej ", hodila jsem po ní polštář a šla se nachystat. Miley se mi jen smála.

"Tak jdeš?" Zeptala jsem se, když už jsem byla připravená. Jen přikývla a následovala mě do velké síně.

Automaticky jsem zamířila k Nebelvírskému stolu. Že už tam nepatřím mi došlo, až si Miley odkašlala. Nevinně jsem se uculila a zamířila ke Zmijozelu. Všichni mě sledovali a šeptali si o tom, proč jdu ke Zmijozelu. Usadila jsem se. Ty pohledy všech okolo mi byly nepříjemné. Zvlášť ty od Nebelvírského stolu, kde seděli moji přátelé. Střetla jsem se pohledem s Gin. Bylo mi zle, ze mě. To už mi neodpustí. Sklonila jsem hlavu a zavřela oči.

"Ahojda, Mia je u nás nová. Večer bude ta oslava na její počest, tak nezapomeňte přijít." Ozvala se Miley a dosedla vedle mě. Koukla jsem kolem Všichni od stolu si mě měřili pohledy. Ale pak udělali něco nečekaného. Začali mi tleskat. Zarazilo mě to.

"Ať žije Mia! Ať žije Mia!" Ozývalo se od našeho stolu a já začala rudnout. Miley taky začala hulákat a já už se začala smát. Ostatní koleje na nás koukali jako na pomatené, ale bylo to super.

"Vážení studenti, jak už víte, Hermiona Grangerová byla na požádání přeřazena do Zmijozelské koleje. Tenhle ústupek je poprvé naposledy. Děkuji za pochopení. Dobrou chuť." Že je v místnosti ředitel mi došlo až po jeho proslovu. Zmijozel potlesk zesílil. Bylo to úžasný, měla jsem dobrý pocit. Dokud moje oči neuviděly osobu na druhém konci stolu. Draco. Sledoval mě. Tvářil se malinko nechápavě, ale když si všiml mého pohledu, usmál se. V ten moment jsem nic neslyšela. Ignorovala jsem křik okolo. Slyšela jsem jen mé srdce. Tlukot, pomalý, jako kdyby měl každou chvíli ustát. Na prázdno jsem polka, zpotili se mi dlaně a rozbolela mě hlava. Věděla jsem, proč. Pán Zla to vidí.
Draco čekal, že mu úsměv oplatím, ale já věděla, že nesmím. Odvrátila jsem zrak. I jen samotný pohled na něj je velkým rizikem. Najednou se čas kolem mě zase rozjel a já začala vnímat ostatní. Hlava mě přestala bolet a srdce zrychlilo svůj tep. Potlesk Zmijozelu naštěstí už utichal.

"Jsi v pořádku?" Zeptala se Miley opatrně. Kývla jsem a dál se k tomu nevyjadřovala. Rychle jsem snědla snídani a opustila místnost.

//Kapitolka je o ničem a asi jí moc nepochopíte, ale je to potřeba, trochu to natáhnout. :D Nebojte, už v příštím díle všechno prozradím ;) Pomalu se blížíme do finishe... :((