HP - Dramione // CZ ✔

19. Je to můj konec?

// Prosím, váš názor na moji story -> do komentů. Všichni povinně! :P :D Díky ^^
PS: Omlouvám se za případné chyby v kapitolce :/
Kdyby byly nějaké nesrovnalosti tak je prosím neřeště, je to můj příběh, takže jsem si to trošku domyslela. Snad mi to nebudete mít za zlé :3 :( Pokud se vám bude/ nebo nebude něco na příběhu líbit, klidně to v komentáři zmiňte. Budu za vaše názory vděčná :) :*

Draco

Když vstoupila do místnosti, jakoby se všechno kolem zastavilo. Viděl jsem ji, byla vyděšená, přesto, že se snažila vypadat tak silně. Nedokázal jsem tam jen tak sedět a čekat, až jí zabijí. Srdce mi zrychleně bilo, měl jsem ho snad až v krku. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit....udělal jsem to, zradil jsem jí, přivedl jsem jí na smrt. Jsem slaboch, kdybych byl alespoň z poloviny silný jako ona, dokázal bych se rodičům vzepřít, vzepřít se JEMU - Pánu Zla. Ale to já nedokážu, nejsem hrdina. Nikdy jsem nebyl.

V místnosti nastalo ticho, slyšel jsem jen depresivní ťukot velkých starých hodin v rohu místnosti. Jakoby odpočítávaly poslední chvilky jejího života. Myslel jsem, že to bude nekonečné. Když se její oči setkaly s těmi mými, uviděl jsem v těch jejích neskutečné zklamání. Zničil jsem jí.
Nemohl jsem se na ní jen tak dívat, uhnul jsem : pohledem a postavil se na nohy, to nečinné sedění mě ničilo. Nenápadně jsem přešlapoval z nohy na nohu, byl jsem vystrašený a taky nervózní.
V minulosti jsem udělal spousty chyb, ale už je stejně nikdy nenapravím. Na to je příliš pozdě. Pro mě, a hlavně pro Hermionu.

Hermiona

Jakmile jsem se ocitla v místnosti, mnohonásobně se mi zvýšil tep. Děsilo mě to, šíleně. Děsilo mě být v místnosti se smrtijedy, děsilo mě být v místnosti s Malfoyovými, děsil mě ten otravný tikot hodin.
Když jsem se setkala pohledem s Dracem, zastavilo se mi srdce. Tak nehorázně mi ublížil. Na prázdno jsem polkla a zaměřila svůj zrak jinam, totéž udělal i on.

"Koho pak to tu máme?" Uslyšela jsem vtíravý hlas Bellatrix, který jako první prolomil věčné ticho.
"Copak nepůjdeš blíž?" Pronikavě si mě změřila pohledem a pak se děsivě zasmála. Ještě dobrou chvíli poté mi ten její odporný smích zněl v uších. Musela jsem zachovat klid, jinak by to se mnou nedopadlo dobře. Vlastně, tak jako tak to dopadne stejně, ale nevzdám se jen tak snadno. Dokážu jim, že jsem silnější, než si myslí. To je můj cíl.

Jistým, i když jen na oko jistým, krokem jsem se přemístila blíže k přítomným. Všichni si mě změřily svými pohledy, ale dál mlčeli. Nechápala jsem to a už mě to začínalo nahánět strach.

"Tak co po mně chcete?" Vyjela jsem na ně podrážděně, ač jsem nebyla v pozici, kdy bych jim mohla nadávat. Stačí jedno nevhodné slovo a přistane mi takzvaně dýka v zádech.

Lucius Malfoy se jen potutelně usmál.

"Obdivuji tvou odvahu", vyšlo z jeho úst s povzdechem. "Je škoda, že už ti na moc dlouho nevydrží", obeznámil mě s dalším povzdechnutím a potom se opět nepatrně pousmál.

"Tak  C O   P O   M N Ě   C H C E T E?" Zdůraznila jsem každé písmeno zvlášť ve snaze je přinutit k přímé odpovědi na moji otázku. Bellatrix se nepohodlně ošila a hodila po mně jeden ze svých prohnilých pohledů. Přejel mi mráz po zádech.