HP - Dramione // CZ ✔

15. Je tak milý

Hermiona

Přejel mi mráz po zádech. Naskočila mi husí kůže. Roztřásly se mi ruce. Nevěděla jsem, co dělat. Chtěla jsem odejít, odejít a zapomenout, že jsem něco takového vůbec viděla. Nakonec mi to nedalo. Neměla jsem na výběr, musela jsem zjistit, co se stane doopravdy. Štípla jsem se, jen pro jistotu, abych se ujistila, že opravdu už nespím. A pak, ač už bylo dávno po večerce, jsem se vydala po cestičce okvětních lístků... 

Tentokrát jsem nebyla tak nepřipravená jako ve snu. Vzala jsem si hůlku a tu nejtlustší knihu, jakou jsem měla. Pomyslný pocit bezpečí mi pomáhal udržet se při smyslech a nehledat hned bubáky tam, kde žádní nejsou.

Spočinula jsem před těmi stejnými dveřmi, jaké jsem viděla ve snu. Pevně jsem v ruce stiskla knihu a otevřela dveře. Uvnitř to vypadalo nádherně. Všude po podlaze se válely červené lístečky růží a na stropě visely balónky růžových, bílých a rudých odstínů. Že tu nejsem sama mi došlo v okamžiku, kdy jsem za sebou uslyšela kroky. Zaryla jsem prsty do vazby. Cítila jsem, že za mnou někdo stojí. Pak mi opatrně položil ruce na pas. Nejspíš mě chtěl otočit čelem k sobě, ale předběhla jsem ho. V prudké otočce jsem se napřáhla a praštila ho po hlavě knížkou.
Když jsem se zorientovala, viděla jsem Draca, jak se drží za hlavu.
Hrklo ve mně. Nejen, že to byl on stejně jako v tom snu. Navíc jsem ho právě uhodila do hlavy.

"To ne, promiň. Nechtěla jsem, to samo," začala jsem se omlouvat a doufala, ať se mi i tohle jenom zdá.

Draco

Chtěl jsem ji překvapit. Všechno bylo nachystané a dobře promyšlené. Myslel jsem, že se nemůže nic zkazit. Bohužel, překvapila ona spíš mě, když mě po hlavě vzala knihou.

"Sakra Hermiono," zaklel jsem a chytl se za hlavu. Hlavně, ať tam nemám žádnou modřinu.

"Mrzí mě to," omlouvala se a objala mě. Už jsem se nezlobil a objetí jsem jí opětoval.
Když se odtáhla, podal jsem jí puget růžových růží.
Chvíli se tvářila rozpačitě, ale brzy už mi věnovala široký úsměv. Kytici si vzala a přičichla k ní, vypadala u toho hrozně legračně, ale svým způsobem se mi to líbilo.

"Děkuju ti," řekla a já jí vtiskl polibek na tvář. Potom jsem tu kytici odložil a přejel prsty Hermioně po víčkách.

"Zavři oči," zašeptal jsem jí do ucha a už jsem jí okolo krku připínal drahý zlatý náhrdelník se zeleným kamínkem.

"Zlatá, protože Nebelvír a zelená jako Zmijozel,"vyšlo z mých úst a ona otevřela oči. V místnosti na zdi viselo zrcadlo, do kterého se hbitě přicupitala podívat.

Rozzářil se jí obličej a zalapala po dechu. "Draco, je nádherný. Ale za co to je?" povytáhla obočí a já na ni mrkl.

"Vždyť máš svátek," osvětlil jsem. "Chtěl jsem mít jistotu, že ti popřeju jako první," zazubil jsem se.

"No právě. Jenom svátek, ne narozeniny. Proč tohle všechno? Vždyť je to moc," založila si ruce na prsou. Sakra, to to prostě nemůže nechat být?
Poškrábal jsem se na zátylku.

"No a?" prohodil jsem a sledoval její reakci. Uvolnila se a usmála.

"No a nic. Děkuju," odpověděla a já ji políbil.

Hermiona

Ještě nějakou chvíli jsme si pak povídali. Sedli jsme si na pohovku, držel mě za ruku a pohrával si s mými prsty. Připadala jsem si trapně, že jsem ho předtím udeřila. Jak jsem mohla být tak blbá...

"Děje se něco?" Podíval se na mě a povytáhl jedno obočí. Moc se mi líbilo, když to dělal.

"To nic."

"Určitě?"

"Ano. Je mi skvěle."

Užívala jsem si jeho společnost a všechno vypadalo krásně, jenže on najednou znervózněl. Jakoby si na něco vzpomněl nebo mu něco docvaklo.

"Jsi v pořádku?" ptala jsem se tentokrát já. Jen kamenně přikývl. Potom ale jakoby si to rozmyslel.

"Víš, mohla bys jít se mnou?" zeptal se a pohlédl na mě, ve tváří měl prosbu a i v hlase bylo slyšet, že je to pro něj důležité.
Cukavě jsem přikývla.

"Pokud mě nechceš zabít a někam zakopat," uchechtla jsem se. Brala jsem to jako nesmysl, on nad tím ale přemýšlel jako nad vážnou věcí a beze slov na mě hleděl. Vykolejilo mě to, ale mlčela jsem. Draco se chvilku vzpamatovával, potom nadhodil malý úsměv, chytl mě za ruku a kamsi vedl. Cestu z hradu jsem poznala dřív, než jsme stačili dvakrát zatočit.

"Určitě všechno v pořádku?" ujišťovala jsem se. Jenom přikývl. Vítr mi pocuchal vlasy a Dracovo tempo nabralo na intenzitě. Chtěla jsem se ohlédnout přes rameno, ale na hrad už bych stejně nejspíš nedohlédla. Byli jsme opravdu daleko. Přestávalo se mi to líbit.

"D-Draco, kam to jdeme?" Jeho jednání mi nahánělo strach.
Najednou jsme zastavili.
Pohlédl mi do očí.
Pohladil mě po tváři.
Zachvěl se mu ret.

"Promiň," špitl a pevně sevřel moji ruku. Najednou se vše kolem nás zatočilo, a než jsem poznala kde je nahoře a kde dole, stáli jsme na úplně jiném místě.