HP - Dramione // CZ ✔

7. Dopis

Tuhle kraťoučkou část bych ráda věnovala VŠEM oddaným čtenářům. Děkuji vám. ^.^

Hermiona

Když jsem procitla a otevřela oči, první co připoutalo mojí pozornost, leželo na nočním stolku. Chvíli jsem jen tak zírala na ten kousek papírku, když jsem si uvědomila, že leží na mém nočním stolku. Takže to znamená... že musí být pro mě! Protřela jsem si oči, posadila se a nohy spustila na studenou podlahu. Otřásla jsem se, celým mým tělem projel chlad. Když jsem si na ten pocit zvykla, znovu jsem zabloudila pohledem k onomu kousku papíru na stolku. Ještě chvíli jsem na něj jen tak koukala. Jako bych byla zhypnotizovaná.

Pak jsem se ale jedním hbitým pohybem natáhla ke stolku a papírek si vzala. Svírala jsem ho v rukou, pozorovala každičký kousek toho bílého materiálu. Když mě sledování toho papírku omrzelo, pomocí prstů jsem jej rozložila. Kupodivu byl však prázdný. Chvíli jsem na to jen zmateně koukala, když se mi přímo před očima začalo na papírek psát pár vět.

Musíme si promluvit. Dej mi šanci napravit, co se stalo. Mrzí mě to.

První co mě napadlo, bylo Miluju kouzla. Hned potom však následovalo zaražení. Chvíli jsem přemýšlela, ale brzy mi došlo, s kým mám tu čest. Mé tělo se zachvělo. Tentokrát to nebylo chladem.
I tak jsem si však pro jistotu schovala nohy zpět pod teplou deku, nerada bych nastydla.
Následně jsem popadla hůlku a nechala na papírek napsat.

Co po mně chceš? Copak ti na mně někdy záleželo?

Hned, co jsem to tam nechala napsat, jsem se začala v duchu proklínat. Bohužel už bylo pozdě na opravy, protože v tu chvíli se na papírek začali rýsovat další slova.

Chci si s tebou promluvit. Vždycky mi na tobě záleželo, ač se to nezdá...

Okamžitě jsem na to odpověděla. Svoji odpověď jsem však znovu nepromyslela, takže jsem si potom opět tiše zanadávala.

To tedy nezdá. Prokazuješ svoje city velmi zvláštním způsobem,"Mudlovská šmejdka"

Možná jsem to neměla psát. Nebyla to ode mě pěkná reakce, vždyť se mi právě snaží dokázat, že ho to mrzí... Co to plácám, jen mě využívá. Nikdy ho nic nemrzí, vždyť mi říkal Mudlovská šmejdko!
Stále jsem zírala na ten kus papíru, ale najednou, jakoby jeho magie vymizela. Nic se nedělo. Žádná odpověď, nic. Skousla jsem si ret, odložila papír stranou a vyhoupla se z postele na nohy.
Nasoukala jsem se do hábitu, a pokoušela jsem se překonat nutkání znovu na ten papír pohlédnout.
Nakonec jsem se však neudržela, hladově jsem papír popadla a  skutečně. Spatřila jsem na něm další slova.

Promiň. Mrzí mě to. Nechtěl jsem tě ranit. Musíš mi to odpustit, prosím, sejděme se. Dnes o půlnoci před Nebelvírskou kolejí. Pokud nepřijdeš, chápu to, že se už nemám snažit to napravit. Takže, prosím přijď. Víc toho už udělat nemůžu.

Jakmile jsem dopis přečetla, papírek se mi vypařil z rukou. Zůstala jsem stát jako opařená. Co mám dělat? Mám tam přijít, nebo radši ne? Co když to myslí vážně, nebo je to jen další past? Nevím, co si mám myslet...

// Ahoj všichni. Po dlouhé době jsem se dokopala k další části. Omlouvám se, že dlouho nic nebylo.
Poslední dobou nemám moc náladu, takže tato část asi nebude žádné veledílo. Je krátká, ale snad vás potěší i to málo. Doufám, že se to dá číst. Jinak děkuju vám všem za vaši podporu. ^^
PS: Pokud se vám kapitolka líbila, potěšil by mě nějaký pěkný komentář :3