HP - Dramione // CZ ✔

11. Dívčí války

Hermiona

Ráno jsem byla jako vyměněná. Ještě včera večer jsem zářila jako sluníčko a nyní? Vlasy rozcuchané, kruhy pod zarudlýma očima, pupínky, tělo ochablé, protestující proti každému pohybu.
Včerejší dne, ale vlastně celých posledních pár dní, pro mě bylo nezapomenutelných. Rozhádala jsem se s přáteli a protančila večer s někým, na kom mi záleží. Včera bych byla s to tvrdit, že pozitivní nálada vítězí. Ale všechno má své temné stránky a dnešek spadá právě mezi ně.

Otočila jsem se na druhý bok od zdi, abych viděla na postel mé kamarádky. Možná spíš bývalé kamarádky, Ginny. Ona sama ještě ležela v posteli, bylo mi však jasné, že je vzhůru, protože jakmile jsem se já otočila k ní, ona se naopak obrátila čelem ke zdi. Posmutněla jsem.
Dneska se mi nechce vstávat, všechno jako by bylo vzhůru nohama.

V myšlenkách jsem nezůstávala ponořená dlouho.

"Jsi vzhůru?"  Špitla Ginny. Byl to její způsob, jak zahájit konverzaci. I když věděla, že vzhůru jsem, stejně se zeptala.

"Jo," šeptla jsem nazpět.

"Promiň Ginny, vím, že jsem udělala chybu, ale snad se na mě nebudeš zlobit do konce života, nebo ano?" nadhodila jsem v otázce. Popravdě jsme měla z její odpovědi trochu nahnáno.

Ona mi však nechtěla dopřát ani tu odpověď.

"Ginny," začala jsem znovu. "Promiň mi to. Prosím."

Ginny se otočila čelem ke mně a změřila si mě pronikavým pohledem. Bodlo mě u srdce, když se na mě takhle dívala. Jakoby jsme nikdy nebyly kamarádky, ba naopak, jako bychom byli nepřátelé nejvyššího kalibru.

"Mio," zamumlala. "Tohle nejde. Je to tvoje věc, ale mě do toho netahej. Kdyby jsi mi to ohlásila dřív, MOŽNÁ bych to nějak překousla, ale takhle jsem se to dozvědět nechtěla," šeptala tlumeně.
"Jsi zrádkyně!" zvýšila hlas tak náhle, až mě to překvapilo.

Nechtěla jsem na ni být hnusná, ale trochu jsem vybouchla. Už toho na mě bylo moc.

"Zatraceně co je ti po tom, s kým jsem! Nic o něm nevíš, tak ho laskavě neodsuzuj! 
Znáš mě déle, než kohokoliv jiného a dobře víš, že bych ti něco takového v životě nevyčítala, tak mě pochop a přestaň dělat, jako bych za všechno mohla já! Je to tvůj problém. Můžeš si za všechno sama!" Vyjela jsem na ní podrážděně. Až po chvíli jsem si uvědomila, že to ode mě bylo nepěkné. To už jsem se však nestihla omluvit, protože mi skočila do řeči.

"Jasně, já za to můžu! Víš co, kdybys neměla pohled zaražený tak hluboko ve vlastní zadnici a někdy se i zajímala o moje problémy, dávno bys věděla, že Draca miluju a přestala bys tady říkat, že o něm všechno víš a já ho soudím! Víš naprostý kulový. Přestaň být tak sobecká, Grangerová," To bylo poprvé, co mě oslovila příjmením.