HP - Dramione // CZ ✔

16. Uvězněná

Hermiona

Mrknutím oka jsme se přemístili. Chladný vítr mi cuchal vlasy a Dracova teplá dlaň byla to jediné, co mě uklidňovalo. Přímo před námi se rozprostírala majestátní stavba, která mi naháněla husí kůži. Nikdy dřív jsem tu nebyla, ale tohle místo prostě muselo být ono. Dámy a pánové, Malfoy Manor. Když Draco pustil moji ruku, bylo to, jako by spolu s ní upustil všechna moje životní přesvědčení. Vše, co jsem myslela, že mezi námi je, se rozplynulo jako pára nad hrncem. Věděla jsem, že tu nejsme kvůli čajovému dýchánku, co si pro nás na uvítanou přivítala jeho matka. V tomhle bylo něco jiné, temné. S ublížením ve tváři jsem se zahleděla do očí osobě, která mi během několika týdnů neuvěřitelným způsobem zamávala se světem. Snažila jsem se najít stopy lítosti, ale jeho kamenná tvář nehodlala nic odkrýt.

"Draco." Jindy tak zaběhnuté jméno mi najednou znělo cize. Neměla jsem k tomu co říct. Snad jedině bravo, Draco. Dostal jsi mě.

Nic mi neřekl, místo toho mě popadl za loket a odvlekl k tomu domu hrůzy. Nebylo jak se z toho vykroutit, na všechno bylo příliš pozdě. Měla jsem si to uvědomit dřív, měla jsem jednat, dokud byly možnosti. Už to nešlo vzít zpátky.

Dveře nám přišlo otevřít malé ustrašené stvořeníčko, ve kterém jsem rychle poznala domácího skřítka. Měl zjizvenou tvář a popálené ruce, přes jeho tělíčko byla přehozena jen tenká ušmudlaná látka. Bylo mi ho líto.

"Co-copak si přejete, pane?" promluvil skřítek směrem k nám, konkrétně k Dracovi. Zůstala jsem nehybně stát a celé to sledovala. Opravdu mu řekl pane?

"Zavři za námi a vyřiď otci, že jsem jí přivedl," sykl na něj Draco zlostně a odstrčil skřítkovo drobné tělíčko z cesty. Ten se zakymácel a opřel do stěny, aby vyrovnal pád. Proč se k němu Draco chová takhle? Věděla jsem, že býval dřív nepříjemný a zlomyslný, ale taková bezcitnost? Draco, můj Draco. Proč je najednou tak bezcitný? Byla jsem zmatená tak moc, že jsem ani nezaregistrovala Dracova slova o tom, že mě přivedl. Kdybych jen tušila, co se na mě chystá.

Nestačila jsem se ani rozkoukat a Draco už mě táhl napříč Malfoy Manor. Procházeli jsme místnost za místností, ani jsem je nezvládala počítat. Bylo jich tolik! Každá byla jiná, a přesto všechny docela stejné. Temné, chladné a bledé. Jako by v nich nikdy nebyl žádný život a jakákoliv naděje na něj byla potlačena už v jeho zárodku. Nelíbilo se mi tu.

"Draco, kam mě to vedeš?" Konečně jsem se odvážila něco říci. Zarazil se. Natočil si mě k sobě a zahleděl se mi do očí, ale neměl v nich něhu jako jindy. Jen chlad a bolest.

"Mrzí mě to," bylo jediné, co vyšlo z jeho úst. Znovu zaryl prsty do mé paže a vlekl mě po schodech dolů. Do očí se mi nahrnuly slzy. Ještě jsem pořád nevěděla, o co přesně jde, ale měla jsem toho po krk. Chtěla jsem zpátky do Bradavic, pryč z toho příšerného místa. Pryč z dosahu kohokoliv, kdo uznává Pána Zla. Kohokoliv, kdo by mi mohl ublížit.

"Draco, prosím, neděs mě. O co jde? Vysvětli mi to. Prosím!" Z hrdla se mi vydral tichý vzlyk. Nechtěla jsem být slabá, ne teď, ne po tom, co udělal něco takového. Ale nemohla jsem se přinutit zůstat silná. Tak strašně to bolelo. 

Draco mi neodpovídal, což mě děsilo ještě víc. Sešli jsme několik točitých schodů, až jsme se nakonec dostali do sklepa. Prošli jsme okolo několika beden s různými zásobami a přímo naproti schodům se zaleskly dveře s horní mříží. Lekla jsem se, když je Draco začal odemykat.