HP - Dramione // CZ ✔

21. Smrt

//Pokud najdete v kapitole chyby, tak mi je prosím odpusťte :/

Draco

Potřeboval jsem chvíli klid. Zalezl jsem si do pokoje a do rána o sobě nedal ani znát. Přemýšlel jsem. A hodně. I když jsem byl neskutečně unavený a zavíraly se mi oči, nedokázal jsem usnout. Svědomí mě hryzalo jako čert. Myslel jsem, že z toho zešílím.
K ránu se mi konečně podařilo na chvíli propadnout do říše snů. Bohužel ani ta chvilka nebyla plná klidného spaní, protože jsem měl noční můru. No jasný, už jsem vážně zešílel.

"Vstávej Draco", vyzvala mě matka, která stála za dveřmi, a já se opět probudil. Musel jsem teď vypadat po té dlouhé noci příšerně. Raději jsem se nechtěl vidět v zrcadle.

"No jo porád", zabrblal jsem si pro sebe, tak, aby to neslyšela. Podle kroků jsem pochopil, že odešla. Zvedl jsem se z postele a nakonec se přeci jen do toho zpropadenýho zrcadla podíval. No, jako bych to neříkal, vypadám děsně. Rukou jsem si prohrábl vlasy a nespouštěl jsem pohled ze svého odrazu, hlavně z kruhů, které se mi rýsovaly pod očima. "Zatraceně", zaklekl jsem a přemístil jsem se do koupelny. Když už jsem vypadal k světu, zamířil jsem dolů na snídani. Ani jsem se ještě neposadil ke stolu a už mě otec nutil, abych zase odešel.

"Jdi pro 'ní'", řekl mi s úšklebkem. Dobře jsem věděl, koho tím 'ní' myslel.

"Ne", vzdoroval jsem klidně.

"Co jsi to říkal?" Zvýšil hlas a napřímil se na židli. 'Říkal jsem ne', pomyslel jsem si v hlavě.

"Nic", zalhal jsem a rozešel jsem se směr sklep. Netrvalo to dlouho a už jsem odemykal dveře od její věznice.

Otevřel jsem dveře a naskytl se mi pohled na její tělo schoulené na podlaze. Upřímně řečeno....vypadala příšerně. Bledá, rozcuchaná, oteklé oči, kruhy pod očima. Když jsem se dotkl její ruky, byla chladná jako smrt. Oči měla zavřené. V jednu chvíli bych si dokonce myslel, že je mrtvá. Samozřejmě nebyla. Když ucítila můj dotek, ucukla snad až na druhou stranu místnosti a podívala se na mě svýma zarudlýma očima plnýma bolesti a zalitýma slzami.

Chtěl jsem jí toho tolik říct, ale najednou mi došla slova. A tak jsem prostě mlčel, jako vždycky.
Bábovko - křiklo na mě moje podvědomí. Mělo pravdu, ale já ho úspěšně ignoroval.
Popadl jsem Hermionu za paži a vlekl jí na smrt, tentokrát už to je definitivní.

Měl jsem spousty otázek, ale věděl jsem, že mi na ně stejně nikdo neodpoví...

Hermiona

A bylo to tu zase, tentokrát naposledy. Odtáhl mě do jídelní síně, kde mě na rozkaz Luciuse pohodil na podlahu jako kus hadru. Chtělo se mi křičet, potřebovala jsem vysvětlení. Chtěla jsem to pochopit, ale už jsem neměla síly ani na blbá dvě slova - nenávidím vás.