Je pondělí ráno, a já pořád myslím na ten víkend. Obzvlášť na Justina. Něco se změnilo, ten pohled, jakým se na mě díval těma jeho dokonalýma očima, ve mně něco probudilo. Ale nechci mu dát nic najevo, ke všemu, když není co. Jen jsem na něho změnila trochu názor, ale pořád to je pro mě egoista. Dobře, nádherný egoista s čokoládovýma očima a nádherně plnými rty. Ale i přes všechnu jeho dokonalost je tu jedna obrovská chyba. Je to mafián. Moje myšlenky jsou na pokraji, a já nevím, co se se mnou zrovna teď děje, a proč na to všechno myslím. Po všem tom bezvýznamném přemýšlení jsem si protřela rukama oči a pomalu jsem ze svého těla odhrnula bavlněnou deku. Neochotně jsem vstala z postele a protáhla jsem se. Tohle bude další den ve škole, těším se, ale především se chci vyhnout Mercedis a jejím “radám“.
Sepnula jsem si vlasy do culíku a šla jsem do koupelny. Teplou vodou jsem si opláchla každý kousíček mého obličej a utřela jsem si ho do čistého ručníku, který mám pověšený přímo vedle umyvadla. Z malého šuplíku jsem si vytáhla kosmetickou taštičku a rychle jsem se nalíčila. Trochu řasenky a pudru, to bude stačit. Rozpustila jsem si vlasy a pročesala jsem si je hřebenem. Perfektní. Usmála jsem se sama na sebe do zrcadla, rychle jsem přešla z koupelny do pokoje a vybrala jsem si to nejlepší, co jsem našla. Stříkla jsem na sebe voňavku, popadla jsem kabelku do ruk a seběhla jsem schody rovnou dolů do kuchyně za mámou.
„Dobré ráno“ obejmula jsem jí zezadu a pozdravila.
„Tu má někdo dobrou náladu“ usmála se a pokračovala v tom, co dělala.
Chystala svačinu pro mě a Madison do školy. Jen jsem nadzvedla ramenama a schovala jsem si do kabelky posledních pár maličkostí.
„V kolik se dneska vrátíš domů?“ položila nůž a otočila se na mě.
„Nejspíš kolem třetí“ zapla jsem kabelku a přehodila jsem si ji přes rameno.
„Sluší ti to“ přeskočila na jiné téma a obrátila se zpátky ke kuchyňské lince.
„Díky“ už dlouho mi něco takového neřekla, takže mě to potěšilo.
Od tohoto týdne máma začíná pracovat, takže to znamená, že já i Mad budeme muset chodit do školy. Cesta sice trvá pomalu půl hodiny, ale vezmu to z té lepší stránky – aspoň se projdu. Dala jsem mámě pusu na líčko a rozloučila jsem se s ní. Došla jsem do předsíně a nazula jsem si boty. Pomalu jsem zatáhla za kliku a vyšla jsem ven. Jen co jsem zaměřila pohled před sebe, tak se mnou cuklo. Bieber! Co tu k sakru dělá?! Rychle jsem sklonila hlavu a dělala jsem, jako bych ho neviděla, no nevyšlo mi to.
Zatroubil na mě a stáhl okýnko „ahoj krásko“ zakřičel na mě, aby upoutal mojí pozornost. Bieber, to se ti povedlo. Vyprskla jsem v duchu a podívala jsem se na něho. Pomalým krokem jsem došla k jeho autu, a když jsem byla u něj, tak jsem se sklonila k okýnku.
„Taky ti přeju krásné ráno“ řekla jsem ironicky, ale očividně mu to nevadilo.
„Nasedni si“ kývl hlavou do boku a nadzvedl obočí.
Neodpověděla jsem mu, váhala jsem a rozhlížela jsem se kolem sebe. Vážně jsem nevěděla, jestli mám nebo nemám nastoupit.
„Nebudu tu čekat hodinu“ přerušil to ticho a já jsem obrátila pohled zpátky na něj. Přestala jsem váhat, obešla jsem si auto a nastoupila jsem. Položila jsem si kabelku na nohy a připoutala jsem se.
