Stále jsem ležela vedle jeho bezmocného těla. Celé hodiny jsem se ho snažila probudit, ale marně. Žádný náznak toho, že by se měl probrat. A to nemluvím o tom, že už je pomalu večer, a Mike řekl, že by se měl každou chvilkou probrat. Proto se můj strach o dost zvýšil. Pozoruju každý kousek jeho tváře, i když ho znám už nazpaměť. Jeho sladce růžové líčka, na kterých má kupu malinkatých znamínek. Řasy černé a dlouhé tak, že mu je může závidět snad každý, a to nemluvím o dokonale plných rtech, které chutnají mnohem lépe, než vypadají. Někdy si říkám, že si nikoho tak perfektního jako je on nezasloužím. I když má někdy dost silné výkyvy nálad, je ohromný.
Dokáže mě rozesmát i jednou větou. Podrží mě v každé situaci a vždycky, když ho potřebuju, tak je tu pro mě. Můj život by byl bez něj asi méně náročný a bez bolesti, ale nevzdám se ho. Miluju ho, a to se nikdy nezmění. Proto potřebuju, aby se probudil a já se znovu mohla podívat do těch čokoládových očí, které mi dokážou vytvarovat úsměv na tváři. Pevně jsem tiskla jeho ruku a hlavu jsem měla opřenou o jeho ruku. „Ležím tu s tebou několik hodin, a popravdě jsem už vyčerpaná“ povzdechla jsem si. „Ale nevzdám to. Věřím, že se každou chvíli probudíš a já budu moct znovu spatřit tvůj zářící úsměv“ pokusila jsem se o úsměv, ale spíš jsem jen pokřivila rty. „Jestli se neprobereš, tak způsobíš několika lidem obrovskou bolest, a nejvíce mě“ přivřela jsem oči a hlasitě vydechla. „Nedokážu si svůj život bez tebe představit.
Ukázal jsi mi spoustu nových věcí, které bych nejspíš nikdy nepoznala“ potichu jsem se zasmála a začala jsem si hrát s jeho prsty. „Vlastně díky tobě jsem začala pořádně žít“ otevřela jsem oči a hlavou jsem se přiblížila k té jeho. „A za to ti děkuju“ přitiskla jsem rty na jeho lehce narůžovělé líčka. Hlavu jsem nechala v největší blízkosti té jeho a pomalu jsem přivřela oči, ale vyrušil mě telefon. Melodie začala vyzvánět přes celý pokoj a já jsem opatrně vstala z postele. Když jsem si pro něj došla, na displeji svítila fotka mámy a pod ní její jméno. Rázem jsem si uvědomila, že jsem nebyla ve škole a celý den jsem proležela vedle Justina. Nedala jsem nikomu vědět, ani mámě, takže se teď budu jen modlit, aby nevěděla, že jsem nebyla ve škole.
Dotykem prstu jsem přijmula hovor a přiložila jsem si mobil k uchu. „Ano?“ řekla jsem tenkým hlasem. „Claire? Kde jsi?“ zeptala se mě a já se začala přehupovat z jedné nohy na druhou. „N-no já.. jsem na cestě domů, byla jsem u Ashley“ zalhala jsem a pokukovala jsem po Justinovi, který ještě pořád spal. „Dobře, tak dojdi co nejdříve domů“ jakmile to dořekla, hovor se zrušil. Dlaní jsem si plácla na čelo a povzdechla jsem si přes celý pokoj. Vzala jsem si svetr, který jsem měla pohozený kousek od postele a oblékla jsem si ho. Ještě jsem se naklonila k Justinovi a znovu jsem přitiskla rty na ty jeho. „Vrátím se. Miluju tě“ smutně jsem sklopila oči a odešla jsem z místnosti. Obrovskou rychlostí jsem seběhla schody a zamířila jsem rovnou do obýváku, ze kterého se ozýval zvuk televize. Thomas ležel na gauči a sledoval nějaký pořad. „Thomasi?“ řekla jsem potichu a zastrčila jsem si pramen vlasů za ucho.
Během pár sekund mě zaregistroval a otočil se mým směrem. „Odvezl by si mě prosím? Máma mi volala a musím se dostat co nejrychleji domů“ nervózně jsem si poklepávala nohou a přitom jsem se zahryzla do spodního rtu. Přikývl a rázem vstal z postele. Přešli jsme přes kuchyň a dlouhou halu. Thomas si oblékl černou koženou bundu a vyšli jsme ven směrem k jeho autu. Potřebuju být co nejdříve doma. I když jsem mámě napsala, že přespím u Ashley, určitě stresuje. Dokážu si jí živě představit, jak vysedává v obýváku u okna a vyhlíží, jestli už náhodou nejsem doma. Bude chtít vědět každý detail z toho, co jsem dneska dělala, takže si musím vymyslet dobrou lež, aby mi na to skočila. Nebaví mě to ustavičné lhaní, ale nic jiného mi nezbývá. Kdybych jí řekla, že jsem vynechala školu kvůli Justinovi, zabila by mě a chtěla by vědět přesnější důvod.
