Z pohledu Justina*
„J-já“ chtěla něco říct, ale pár sekund šel slyšet jen šramot, a pak se hovor vypl. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, co to mělo znamenat, ale nakonec jsem došel k tomu, že si to chce ještě promyslet. Nechci ji do ničeho nutit, ale potřebuju ji. Zrovna teď. Potřebuju vědět, že mi nadále bude věřit, podporovat mě a milovat tak, jako já budu navždycky jí. Neznámý pocit pohlcoval moje tělo a já nevěděl, co dělat. Pohodil jsem mobil na postel a šel jsem dolů do kuchyně.
Thomas seděl pořád na barové židličce, jako kdyby se po celou tu dobu nehnul z místa. „Tak co?“ zeptal se mě potichu. „Volal jsem jí, řekla, že mě pořád miluje, ale pak to nejspíš vypla“ povzdychl jsem si a z ledničky jsem vytáhl jahodový džus. Otevřel jsem ho a napil jsem se z celé láhve. „Kdy to hodláš říct Jamesovi?“ řekl po chvíli chraplavým hlasem. „Až zavolá. Nepojedu k němu, abych mu to řekl, na místě by mě zabil“ překroutil jsem očima a schoval jsem džus zpátky do ledničky.
„Takže pojedeš za Claire?“ zeptal se a já si sedl naproti něj. „Měl bych?“ nadzvedl jsem obočí a navlhčil jsem si rty. Přikývl a pohled zaměřil jinam než na mě. „Nevím, jestli bych za ní měl jet. Odkopne mě hned, jak mě uvidí“ začal jsem si otráveně poklepávat prsty o stůl. „Aspoň to zkus, za to nic nedáš“ zlehka pokývl hlavou a pokusil se o úsměv. „Zajedu za ní zítra, bude to lepší“ kdybych za ní jel teď, ani by mi neotevřela. Jsem si tím jistý.
„Fajn, dej mi pak vědět, jak to šlo, musím se stavit do Brantfordu pro nějaké nové zbraně“ řekl klidným hlasem a já nadzvedl obočí jako náznak, aby řekl více. „No, už moc zbraní nemáme, a jeden místní gang z Brantfordu mi nabídl pár kousků za celkem slušné peníze“ přimhouřil jsem oči, aby řekl cenu těch zbraní. „No, není to zrovna nejlevnější, budou stát 10 miliónů, ale bude to stát za to, to mi věř“ na konci věty se mu na tváři objevil mazácký úškrn, a chvíli na to se zasmál. „Tak ať to všechno klapne.
Jel bych s tebou, ale nemůžu, sám víš proč“ převrátil jsem očima a zničeně jsem si povzdechl. „Právě proto jsem ti o tom řekl až teď, zvládnu to sám“ ujistil mě a já se zvedl z barové židličky. „Jdu si lehnout, dneska toho na mě bylo moc“ mykl jsem rameny a otráveným pomalým krokem jsem vyšlapal schody rovnou do mého pokoje. Jakmile jsem za sebou zabouchl dveře, tak jsem se svalil na postel a dlaněmi jsem si protřel obličej. Přetáhl jsem přes sebe deku a hlavu jsem zabořil do polštářů. Nevím, jak se mi to podařilo potom, co se dneska stalo, ale po pár minutách jsem usnul.
****
Probudil mě otravný zvuk našeho zvonku, který se rozlehl po celém domě. Neochotně jsem vstal z postele a přehodil jsem si přes krk tričko. Došel jsem dolů, a když jsem otevřel dveře, připadalo mi, že pořád spím. Tyhle dvě osoby bych tu čekal..vlastně nečekal. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna oni budou stát na prahu mých dveří. „D-dobrý den“ rukou jsem si prohrábnul vlasy a zakoktal jsem. „Ahoj“ promluvila máma Claire. Začal jsem být nervózní, nevěděl jsem, proč tu jsou, a ani jsem nad tím za těch pár sekund než znova promluvila, nestihl přemýšlet. „Omlouváme se, že rušíme už po ránu, ale Claire včera nedorazila domů, není náhodou u tebe?“ podívala se za mě a táta Claire se koukal po okolí s rukama v kapse.
„Nedorazila domů?!“ svráštil jsem obočí a přimhouřil jsem oči. „Přesně tak. Byla u tebe včera?“ zeptal se její otec a můj pohled spadl ihned na něj. „B-byla“ zakoktal jsem. Stál jsem tam jako přikovaný, moje tělo doslova ztuhlo. „A říkala ti pak, kam jde?“ zeptala se tentokrát její máma. „Neřekla, víte.. my jsme se pohádali“ sklopil jsem zrak a nervózně jsem si hrál s lemem mého trička. „A neznáš její kamarádky, u kterých by mohla být?“ zeptala se mě a pak pohled zaměřila na jejího tátu. „Třeba je u kamarádek“ drkla do něj loktem a on ztuha přikývl.
