Z pohledu Justina*
Nedokážu slovy popsat své pocity. Jsem zmatený. Celý týden jsem seděl při její posteli s nadějí, že se probudí. A když se konečně probrala, tak se zmohla na pár slov a vyhodila mě. Nevím, jak to mám brát, ale pořád ji miluju, a jestli mi tímhle chtěla něco naznačit, tak i přes to všechno budu bojovat. Bude znovu moje. Nedokážu žít s myšlenkou, že by měla někoho jiného, než moje. Jsem pro ni hrozba, vím to, ale ochráním ji před tím vším, co by jí mohlo ublížit. Budu kvůli ní riskovat i život.
„Tak co, už si jí zavolal?“ přišel do mého pokoje Thomas a vytrhl mě z myšlenek.
„Ne, a ani ji nebudu volat, dokud bude v nemocnici“ zaměřil jsem na něj pohled a ztěžka jsem si povzdechl.
„A co James?“ přeskočil na jiné téma, protože věděl, že zrovna nemám nejlepší náladu.
„Dneska přijde, takže být tebou radši jdu někam ven“ je mi jasné, že James nebude skákat radostí z toho, co mu řeknu.
„Fajn, pak mi dej vědět“ mykl rameny a tak jak přišel, zase odešel. Dlaněmi jsem si protřel obličej a svůj zrak jsem zaměřil na strop. Jamesovi neřeknu úplnou pravdu. Jakmile by zjistil, že Claire miluju, zabil by mě. Nemůžu moc riskovat, takže trochu zalžu, ostatně jako vždycky.
Z pohledu Claire*
Už uběhly tři dny od té doby, co jsem se probudila. Pořád je mi blbě, ale každým dnem se to lepší. Máma i táta se ode mě neodtrhli od té doby, co zjistili, že jsem se probudila. Nijak mi to nevadí, ale potřebovala bych být na chvíli sama. Všechno si to promyslet, jak to bude dál a všechno okolo toho. Ztratila jsem v mnoha lidech důvěru. Například mí rodiče.
To, že zabili rodiče Justina, vysvětluje tu nenávist. Důvod, proč nechtěli, abych s ním byla. Všechno mi to do sebe zapadalo jako maličké kousíčky puzzlí. Další důležitá osoba, ve které jsem se zklamala a ztratila v ní důvěru, je Justin. Tolik jsem ho milovala, vlastně ještě pořád miluju, ale nemůžu to všechno jen tak hodit za hlavu a dělat, že se nic nestalo. Byla bych ještě na živu, kdyby se do mě nezamiloval? Nevím. Je toho na mě strašně moc a já se v ničem nevyznám. Nevím, co mám dělat, mou hlavou dokola proudí několik nápadů, jak pokračovat, ale ani pro jeden se nedokážu rozhodnout.
„Můžu?“ otevřely se dveře a v nich stála Spencer. Usmála jsem se a přikývla jako náznak, že má vejít dovnitř. Sedla si na židličku vedle mé postele a vlasy si přehodila na jednu stranu.
„Mluvila jsem se sestřičkou, prý už budeš do konce týdne moct odletět domů“ usmála se, ale na konci věty sklonila zrak.
„Spenc?“ řekla jsem po chvíli ticha. Zvedla hlavu a její úsměv mírně poklesl.
„Nechci, abys odjela. Přijela si a pár hodin na to se stala ta nehoda a já myslela, že-“ její úsměv rázem zmizl a já ji zarazila.
„Spenc, ještě přiletím. Slibuju“ chytila jsem jí za ruku a pevně stiskla.
„Fajn.. můžu se tě na něco zeptat?“ spojila rty v úzkou čáru a já přikývla.
„Řekneš mi, kde je Justin? Vím, že si předtím o tom nechtěla mluvit, ale bylo by lepší, kdyby sis o tom s někým promluvila“ povzdechla si. Spencer se mě za těch pár dní aspoň čtyřikrát zeptala, kde je Justin, ale já ji pokaždé řekla, že o tom nechci mluvit. Měla jsem v hlavě zmatek a vlastně jsem ani nevěděla pořádný důvod, proč jsem ho odsud poslala pryč.
„Spenc, poslala jsem ho domů“ spojila jsem rty v úzkou čáru a podívala jsem se jiným směrem.
„Proč?“ svraštila čelo a pevněji stiskla mou ruku.
