James. Měl na sobě černou koženou bundu, bílé tričko, černé gatě a celé to doladil zlatýma značkovýma hodinkama. Tep mého srdce se zrychlil, protože jsem moc dobře věděl, proč tu je. „Ani nepozdravíš?“ zasmál se a z očí si sundal černé brýle. „Č-čau“ zakoktal jsem, a sledoval jsem ho, jak kolem mě prochází směrem dovnitř. Zavřel jsem dveře a doslova jsem se mu nalepil na paty. „C-co tu děláš?“ poškrábal jsem se na zátylku a šel jsem rovnou za ním. „Musíme se domluvit“ zastavil se v kuchyni a posadil se na barovou židli. „Mluv, ale když tak potichu, spí nahoře“ prstem jsem ukázal směrem nahoru a na jeho tváři se objevil úškrn.
„Fajn“ opřel se lokty o stůl a spojil dlaně. „V pátek s ní společně dojedeš k tomu potoku na rohu Stratfordu, víš kde, že?“ zeptal se mě a já sem instinktivně přikývl. „No a-“ začal novou větu, ale v tom nás vyrušil příchod Thomase. „Čau“ posadil se vedle Jamese a mykl rameny. „Doufám, že nám pomůžeš“ drkl James loktem do Thomase. „S čím?“ zaměřil pohled na mě a já znovu prstem ukázal směrem nahoru. „J-jasně“ řekl potichu. „Takže kde jsme skončili?“ řekl James. „Víš Jamesi, je tu něco, co bych ti měl říct“ sklonil jsem zrak a nahlas jsem přehltl.
„O co jde?“ odkašlal si a sledoval mě. Už jsem chtěl začít, ale zarazil mě pohled Thomase. Nenápadně kýval hlavou ze strany na stranu a vykuloval oči. Určitě má nějaký plán. „No vlastně nejde o nic podstatného, jen že jsem zabil George“ nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo říct. „Cože si?!“ přimhouřil oči a upřel na mě zrak. „Zabil jsem ho“ usmál jsem se na něj pomstychtivým výrazem. „Dobrá práce, ten zmetek si nic jiného nezasloužil“ pokýval hlavou.
„No, a předevčírem mě přepadli“ jakmile jsem to dořekl, se James zarazil a zíral na mě totálně vyděšeně. „Tři kulky, ale jak vidíš, jsem na živu“ překroutil jsem očima a zasmál jsem se. „To jsem rád, nerad bych tu pomstu dělal sám“ spojil rty a mě v ten okamžik uvízl knedlík v krku.
****
Po pár minutách jsme domluvili s Jamesem plán. Popravdě jsem vyděšený, nevím, co dělat. James odešel a po malé chvíli i Mike. V kuchyni jsem zůstal jen já a Thomas a oba jsme se nalili skleničku nejtvrdšího alkoholu, který doma máme. Čekal jsem, že bude mít Thomas plán, když mi naznačoval, že nemám nic říkat. No, samozřejmě žádný nemá. „Co budeme dělat?“ řekl jsem potichu. „Nevím, ale je to pěkně v prdeli“ hrál si se sklenkou v ruce a zrak měl sklopený směrem dolů. „Je to víc než v prdeli“ silně jsem praštil pěstí do stolu.
„Buď riskneš svůj život, nebo ten její“ podíval se na mě. „Jsem pro druhou možnost“ zahryzl jsem se do líčka, díky čemuž mým tělem projela ostrá bolest. „Fajn. Musíš ji odsud dostat co nejdále, je jedno kam, hlavně daleko“ nervózně jsem si poklepával nohou o zem. „Ale co její rodina?!“ řekl jsem zmateně a sledoval jsem ho. „Ti budou muset odjet s ní“ řekl natvrdo. „Na jak dlouho?“ pokrčil jsem čelo a pohrával jsem si s prsty. „Navždycky“ při těchhle slovech jsem se doslova zarazil. Claire tady přijela začít nový život, no teď se bude muset sbalit a odjet zpátky.
Ztratím ji, ale bude lepší, když budu vědět, že je na živu a beze mě, než někde s Jamesem a mrtvá. Při téhle představě se mi udělala husí kůže. „Rozhodně se o tom teď nesmí nic dozvědět, jasné? Řeknu jí to sám během zítřka..“ odkašlal jsem si a napil jsem se vodky ze skleničky. „Co komu řekneš během zítřka?“ ozval se její tenký hlas zpoza nás. Oba jsme se ve vteřině otočili dozadu a uviděli jsme ji. Stála tam v mojem oblečení a tvář měla rozespalou. Pomalým krokem k nám došla a stoupla si těsně přede mě. „Emm, jenom něco musím říct paní Petersonové ohledně testu, co jste psali, když jsem nebyl ve škole“ usmál jsem se na ni a doufal jsem v to, že mi na to skočí. „Řekl ti někdo, že neumíš lhát?“ překřížila ruce a spojila rty v úzkou čáru. Nahlas jsem vydechl a podíval jsem se směrem na Thomase. Přikývl hlavou jako náznak, že jí to mám říct.
