„T-ty žiješ“ vydechla jsem a stála jsem jako přikovaná k zemi. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Byl to šok.
„Chyběla jsi mi“ nadzvedl oba koutky úst a chystal se mě políbit, ale v ten okamžik jsem uhnula a rozběhla jsem se pryč.
Utíkala jsem nahoru do mého pokoje, kde jsem se zavřela. Zády jsem se opřela o dveře a pomalu se po nich sjela. On žije. Na líčkách jsem pocítila slzy, které mi každou sekundou stékaly rychleji a rychleji. Nevěděla jsem, co se děje. Polovina mého těla skákala štěstím, ale ta druhá jako by se rázem zlomila na několik malých kousíčků. Celý rok jsem trpěla a strachovala jsem se, a on si po roku přijde jen tak. Nenávidím se. Nenávidím se za to, že jsem se včera a dneska málem vyspala s Thomasem. Udělala jsem to ze zoufalství a z vášně, která ve mně převládala. Potřebovala jsem něčí doteky, pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že se neobjeví, ale v moment, kdy jsem to všechno nechala dopustit, přišel. Nic mi nedává smysl a vůbec nevím, co budu dále dělat.
„Claire?“ uslyšela jsem Thomasův hlas zpoza dveří, který mě vyprostil z rozpaků.
„Otevři prosím“ řekl po chvíli ticha, kdy jsem nepromluvila.
„J-já nemůžu“ zakoktala jsem a pocítila jsem, jak mi jedna slza ztéká přes ret.
„Otevři mi dveře, takhle nic nevyřešíme“ řekl zoufale a já se opatrně postavila. Potáhla jsem za kliku a ve dveřích jsem uviděla Thomase se zklamaným výrazem. Otočila jsem se k němu zády a šla jsem směrem k posteli, na kterou jsem se posadila. Uslyšela jsem zvuk dveří, který mi naznačil, že za sebou Thomas zavřel. Po chvíli jsem pocítila jeho ruku na mém rameně, díky čemuž se moje tělo zachvělo.
„Proč se objevil zrovna teď?“ chytila jsem jeho ruku a sundala jsem jí z mého ramena. Otočila jsem se na něj a hledala jsem v jeho očích jakoukoliv odpověď, ale žádnou jsem nedostala.
„Nechápu, co tím myslíš“ pokroutil hlavou a posadil se vedle mě.
„Zrovna teď, když jsme se spolu vyspali“ říkala jsem zničeným hlasem a postavila jsem se z postele.
„Byla to chyba, nemělo se to stát“ vjela jsem si rukama do vlasů a potáhla jsem se za ně.
„Počkej, chceš jako říct, že toho lituješ?“ postavil se taky a šel blíž ke mně.
„Ano, a kvůli jedinému důvodu, víš jakému?“ otočila jsem se na něj a doslova jsem ho probodla očima. Pokýval hlavou z boku na bok a ztěžka vydechl.
„Ten důvod, kvůli kterému toho všeho lituju je zrovna někde dole na prahu dveří. Ten důvod je člověk, kterého miluju z celého srdce, proto toho lituju“ otočila jsem se k němu zády a zadržovala jsem v sobě vodopády slz.
„Takže kdybys mohla, vrátila by jsi to zpátky?!“ zeptal se zničeně a rozčíleně zároveň.
„Podvedla jsem ho, pořád si to nepochopil?!“ znovu jsem se k němu otočila s totálně rozzuřeným obličejem.
„Tak promiň, ale jestli si to neuvědomuješ, ten člověk dole, který sedí mimochodem na našem gauči, tě rok nechal si myslet, že už ho nikdy neuvidíš, to ti nevadí? Za celý rok se ti neozval ani jednou, nedal ti vědět, a ty mi teď budeš vyčítat, že jsem se s tebou vyspal, protože tě miluju a už jsem se nemohl dál dívat na to, jak trpíš? Vyčítáš mi to, že jsem ti chtěl ukázat mou lásku k tobě i jinak než jen utěšováním? Tak mi teda promiň“ po jeho proslovu jsem se nemohla ani nadechnout. Všechno to dávalo smysl. To, jak se ke mně choval, jenom mě to nedocházelo, protože jsem měla v hlavě pořád Justina.
„Tohle teď řešit nebudu, prostě budeme dělat jako by jsme se spolu nikdy nevyspali“ prošla jsem kolem něj až ke dveřím svého pokoje.
„Takže takhle mi na to odpovíš? Že mám zapomenout na jednu z nejlepších nocí v mém životě?“ vyhodil ruce do vzduchu a sarkasticky se zasmál.
„Přesně tak“ i když jsem nikdy k němu nechtěla být tvrdá, tak jsem teď musela.
Chtěla jsem z téhle místnosti odejít, co nejrychleji jsem mohla, což se mi povedlo. Během pár sekund jsem už stála v obýváku naproti Justinovi, který seděl na gauči. Nemohla jsem přijít ani na jediné slovo, které bych mu řekla. Po roce se vidíme. Naposledy jsem ho viděla, jak ležel v kaluži krvi. Myslela jsem si, že to je jeho konec, ale není. Je tady zase. Přímo přede mnou.
„Takže“ řekl váhavě a poškrábal se za krkem. Rukama se zapřel o sedačku a zvedl se. Pomalými kroky se dostal až ke mně že mě od něho dělilo pouhých pár centimetrů.
„Vrátil ses“ řekla jsem zatajeným dechem, protože se naše rty navzájem o sebe otíraly. Oba jsme měli obrovskou chuť znovu spojit naše rty v jedno.
„Tak moc tě chci políbit“ zašeptal mi na rtech a jeho ruce si pomalu vyhledaly ty mé.
„Tak to udělej“ šeptla jsem a propletla jsem si s ním navzájem ruce.
Neuběhla ani sekunda a už spojil naše rty. V břiše jsem měla snad milión motýlků a v hlavě se mi odehrával velkolepý ohňostroj. Ruce jsem si obmotala kolem jeho krku a naše hrudě do sebe navzájem narazily. Spojil naše jazyky, mezi kterými začal nekonečný souboj o převahu. Bylo to dokonalý pocit po roce znovu cítit jeho malionovou chuť rtů. Naše rty do sebe skvěle zapadaly a jazyky se nám proplétaly v neuvěřitelně dokonalé synchronizaci. Když už nám oboum docházel dech, odpojili jsme od sebe naše rty.
„Tolik mi tohle chybělo“ vydechl mi Justin na rtech.
„Kde si celou tu dobu byl?“ změnila jsem téma a váhavě jsem se zeptala Justina. Ztěžka vydechl a opřel si čelo o to mé. Naše ruce zůstali pořád spojené a já jsem si, ani nevím proč, vzpomněla na jeden den.
„Nic mi to neukazuje, nejspíš ten mobil vyhodil“ řekl Thomas a otočil se směrem ke mně. Zvedla jsem ruce, které jsem měla opřené o jeho stůl a otočila jsem se zády. Udělala jsem pár kroků dopředu a prsty jsem si vjela do vlasů. Potahala jsem se za jejich konečky, což ve mně způsobilo lehkou bolest, která ihned zmizela.
„Ale nevzdáme to, je spousta jiných šancí, jak ho najít“ řekl Thomas po chvíli ticha.
„Jak?“ řekla jsem a zoufale jsem se zasmála. Otočila jsem se k Thomasovi a pokroutila jsem hlavou.
„Už to jsou čtyři měsíce a my nemáme ani jednu stopu!“ zvýšila jsem hlas a dřepla jsem si.
„Co když je pravda to, co říkají ostatní?“ schovala jsem hlavu do kolen a zadržovala jsem slzy. Nechtěla jsem dát najevo, jak mě to ničí, i když to bylo těžké.
„Dokud si nebudeme jisti, budeme pořád hledat. Nevzdáš to, ani jeden z nás to nevzdá!“ postavil se ze židle a šel směrem ke mně.
„Proč se nedá vrátit čas?“ zvedla jsem hlavu a uviděla jsem Thomase, jak dřepí těsně přede mnou a zoufale si mě prohlíží.
„To co jsi udělala, se už změnit nedá. Udělala jsi to proto, protože ti to v tu chvíli přišlo jako dobrý nápad“ pocítila jsem jeho ruce na mých ramenech a chvilku potom to, jak si mě k sobě přitiskl a vrhnul si mě do obětí.
„Byla to největší chyba mého života ho tam nechat a odjet“ můj hlas se třepal, jako by se měl každou vteřinou zlomit.
je to slabší část, a taková zvláštní, ale nedivte se. Nejde napsat smysluplnou část, když jí píšete po kousíčkách :D Kdybych to měla napsat najednou, tak dneska ještě není :) Omlouvám se, že zase přidávám později, ale celý víkend jsem byla na NATO, takže asi tak :) těším se zase na hromadu vašich úžasných komentářů :* další část snad co nejdříve budu moct :)
