„Kde si celou tu dobu byl?“ změnila jsem téma a váhavě jsem se zeptala Justina. Ztěžka vydechl a opřel si čelo o to mé.
„Vážně to chceš vědět?“ zeptal se jeho zrovna křehkým hlasem. Opatrně jsem přikývla a Justin odpojil čelo od toho mého. Dovedl mě za ruku až ke gauči, na který mě posadil. Sedl si vedle mě a celou dobu nezpustil zrak z mých očí.
„Když mě Parker postřelil, tak si myslel, že umírám. Ale neumíral jsem“ začal a já už hned díky první větě sklonila zklamaně hlavu dolů a Justin přestal mluvit.
„Děje se něco?“ řekl zmateně a prsty mi nadzvedl hlavu do úrovně té jeho.
„Nechala jsem tě tam jen tak ležet a odjela jsem“ nemohla jsem se mu podívat do očí přes slzy, které se mi začaly hromadit v očích.
„Neobviňuj se z toho, domluvili jsme se tak“ šeptl a palcem mi hladil líčko.
„Ale kdybych neodjela, tak by jsme nebyli rok bez sebe, chápeš? Měli jsme společně odjet a začít nový život, ale všechno to dopadlo takhle“ rozhlédla jsem se kolem sebe a skryla jsem tvář do dlaní.
„Ššš, nebreč. Zapomněla jsi?“ odsekl a já zvedla hlavu. Nadzvedl oba koutky úst a na rtech se mu pohrával letmý úsměv.
„Spolu zvládneme všechno“ jeho oči se v ten moment zableskly a já v nich našla malou kapku naděje.
„Spolu“ řekla jsem potichu, ale natolik nahlas, aby to slyšel.
„A teď k tomu, kde jsem byl celý rok“ jeho koutky úst povadly a ztěžka si povzdechl.
„Do toho skladu pro mě přijel Mike, neptej se, jak to zjistil, bylo to hodně složité. Celý ten rok jsem hrál, že jsem mrtvý, aby si Parker myslel, že vyhrál. Nemohl jsem se jen tak objevit, kdyby věděl, že jsem pořád naživu, šel by i po tobě, ale to jsem nemohl dopustit. Celý ten rok jsem získával všechny informace ohledně Parkera, s Mikem jsme na tom pracovali celé dny a vymýšleli jsme nejlepší plán, jak ho zabít“ všechno znělo tak promyšleně až to bylo k neuvěření.
„Parker byl po celou tu dobu v Evropě, ale i tak by zjistil, že jsem naživu, kdybych se někde objevil, takže jsem nemohl riskovat a hledat zároveň i tebe. Bylo to moc složité a každý můj krok byl riskantní“ sklonil hlavu a na chvíli přestal mluvit.
„Ale zvládl si to“ chytila jsem jeho tvář do svých dlaní a zvedla ji.
„Všichni si mysleli, že si mrtví a vzdali to s tebou, ale já s Thomasem ne. My dva jsme tě celou tu dobu pokoušeli najít. Věřila jsem, že si naživu“ potáhla jsem si ho k sobě a spojila jsem naše rty. Tohle nebyl obyčejný polibek. Dala jsem do něj všechnu tu bolest, kterou jsem za ten rok prožila. Všechny ty slzy, které jsem vybrečela a dny strávené zavřená v pokoji v úplné beznaději. Všechno to jsem vložila do toho polibku a nakonec jsem ho prohloubila.
„Tak moc mi tohle chybělo“ zašeptal a chytil moje ruce.
„Můžu se tě teď na něco zeptat já?“ zeptal se a já mykla plícemi na souhlas.
„Nepůjdeme někam, kde budeme jenom my dva?“ rozhlédl se kolem sebe a já jen přikývla hlavou. Pevně jsem stiskla jeho ruku a vedla jsem ho nahoru do svého pokoje. Po Thomasovi tu nebyla ani stopa. Vím, že jsem ho odkopla tím nejhorším způsobem, ale to co mi řekl, mi mohl říkat každý den celý rok, kdy tady Justin nebyl. Ne v den, kdy se Justin po roce objeví. Nejspíš čekal, že potom, co mi řekl, se mu oběsím kolem krku a budeme se milovat šťastně a navždycky, ale problém je v tom, že ho miluju jenom jako kamaráda.
