Od toho dne, co se po roce objevil Justin, už uběhl týden. Celý týden byl bez problémů, všechno probíhalo hladce, až na pár hádek mezi Justinem a Thomasem, které stejně po malé chvíli skončily. Za ten týden jsem ještě nenašla tu správnou dobu, kdy jsem mohla Justinovi říct o mém novém já. Vlastně se mi o tom ani moc říkat nechce, ale jednou to bude muset vyjít najevo. Každopádně se toho dne bojím. Bojím se jeho reakce.
Měli jsme plány, velké plány. Justin měl se vším skončit a měly jsme odjet někam hodně daleko. Ale teď už to nepůjde. Nemůžu se toho vzdát. Proč? Protože už je část mého života, a já ji nechci zahodit za hlavu, jako bych celý ten rok pouze promarnila. Taky se už nasbíralo dost lidí, kteří si mě zprotivili a snaží se mě setřást ze všech stran, ale ani jednomu z nich se to zatím nepodařilo. Bojuju, jak nejvíce můžu, a to je moje jediná slabost. Jakmile přestanu bojovat a zajímat se o jiné věci, budu lehce zranitelná. Za celý týden jsem neměla ani jeden kšeft.
Celý týden jsem strávila pouze s Justinem u nás v době a vykládala mu všechny věci, které se za ten rok udály, až na ty dvě věci. Když už jsme u těch dvou věcí, tak jsem mu neřekla ani to, že jsem se vyspala s Thomasem. Dohodli jsme se, že mu to neřekneme, pro dobro nás tří. Byl to jen úlet, oba jsme měli vypito a ke všemu se to stalo jen jednou. Někdy je lepší, když člověk některé věci neví. Chci být k Justinovi upřímná, ale bojím se, kam by nás až má upřímnost dohnala. Nemůžu dopustit, že ho znovu ztratím. Už nechci nikdy prožívat ty chvíle bezmoci a ztráty. Už ho chci mít po mém boku na celý život. Nevzdám se ho.
„Kdy budeme mít nějaký kšeft?“ přerušila jsem zpívajícího Thomase, který stál u plotny a jako obvykle chystal něco k jídlu.
„Myslím, že dneska večer“ otočil se ke mně a uculil se.
„O co jde?“ odsekla jsem a přehodila jsem si nohu přes nohu.
„Prodej zbraní jednomu z nových gangů ve městě. Mělo by to být v pohodě, když jsou noví, ale radši si připrav nějakou zbraň“ řekl nejistě a mykl rameny.
„Jak se jmenujou?“ znovu jsem odsekla. Potřebuju z Thomase dostat co nejvíce informací, protože vím, že on sám mi všechno neřekne.
„Nevím. Mluvil jsem jen s jedním z jejich dvou vůdců, jmenuje se Lil, myslím“
„A dál?“ nadzvedla jsem obočí, díky čemuž jsem svraštila čelo.
„Lil Twist“ otočil se ke mně a pod nos mi podstrčil talíř s omeletou.
„Díky. Prověřil jsi ho?“ chytila jsem do rukou příbor a začala jsem jíst.
„Jo, ale moc jsem toho nenašel. Je mu 21, narodil se v Texasu a je to černoch. Podle informací, které mi řekl on sám, je druhý vedoucí v tom gangu“ přisedl si naproti mně a taky začal jíst.
„Kdo je první?“ podezřivě jsem se na něj podívala a bedlivě jsem čekala na jeho odpověď.
„Ptal jsem se, ale nechtěl mi to říct. Prý jeho jméno neříkají“ znovu mykl rameny a strčil si do pusy další sousto.
Přijde mi to divné a až moc podezřelé. Zatím jsme obchodovali s gangy, o kterých jsme věděli snad všechny informace, ale u tohohle gangu nevíme skoro nic. Ale jdeme do toho, nepotřebujeme si dělat další nepřátelé, díky zrušenému obchodu. V klidu jsem dojedla omeletu a šla jsem se na chvíli prospat.
Z pohledu Justina*
„Můžeš mi říct, kde jsi byl celý týden?!“ vyprskl po mě Lil jen chvíli potom, co jsem vešel do domu.
