Už je to skoro měsíc od toho, co jsem s Justinem. Moc věcí se od té doby nezměnilo.
Náš vztah se mnohem více posílil a myslím, že jsme zatím na dobré cestě.
Díky Justinovi jsem zažila za poslední měsíc jedno z nejhezčích období v mém životě.
A mí rodiče? Je to fajn, i když jim musím lhát pokaždé, když přijdu domů ze školy.
Stále chtějí, abych se s ním nevídala. Není mi příjemné jim každý den lhát, ale nic jiného mi nezbývá.
Docela rychle jsme se za ten měsíc v Stratfordu zabydleli, máma i táta si tady našly pár kamarádů, a to samé bych mohla říct i o mě a Madison. Její stav se za poslední měsíc zlepšil.
Mohla bych říct, že se z toho všeho už dostala. Už v sobě nic z LA nedusí a na všechno zapomněla, a za to jsem ráda. Takže se dá říct, že jsou všichni spokojeni. Dokonce i Mercedis se nestará o můj vztah s Justinem a konečně pochopila, že nemůže mít všechno, na co si jen vzpomene.
Dá se říct, že jsem konečně šťastná.
****
„Řekneš mi konečně, kam jedeme?“ nasadila jsem si sluneční brýle na oči a loket jsem si opřela o opěradlo dveří od auta.
„Ne“ lišácky se na mě usmál a dál poklepával prsty do koženého černého volantu.
„Bieber!“ zpřísnila jsem hlas a sledovala jsem jeho rysy na obličeji.
„Blacková!“ taky mě okřikl příjmením a zasmál se.
„Tohle není vtipné“ řekla jsem uraženě a podepřela jsem si bradu rukou.
„Proč mi to nechceš říct?“ zeptala jsem se ho po chvíli.
„Protože to je překvapení“ věnoval mi sekundový pohled a pak se otočil zpátky před sebe, aby mohl sledoval silnici. „Uhh, nesnáším tě“ přehltla jsem a začala jsem se dívat z okna.
„Ne, přesně naopak, miluješ mě“ zasmál se a chytil moji ruku.
Jednou rukou řídil volant a na chvíli se na mě podíval.
Celou dobu, co mě pozoroval, jsem se stále dívala uraženě z okna a pozorovala jsem cestu.
„Claire“ se smíchem řekl moje jméno a jemně stiskl mou ruku.
„Hm?“ otočila jsem se na něj a podívala jsem se na naše spojené ruce.
„Nebudeš uražená, když ti řeknu, že tam budeme za 5 minut?“ spojil rty v jednu úzkou čáru a naklonil hlavu na bok.
„Hmm, prozatím to bude stačit“ přimhouřila jsem oči a pak jsem se zasmála.
„Dobře“ otočil se zpátky a ruku, kterou mě držel, položil zpátky na volant.
Opřela jsem si hlavu o sklo a sledovala jsem cestu kolem nás.
Jeli jsme do prudkého kopce, okolo byly stromy a staré chatky.
Všude bylo prázdno, nikdo nebyl okolo, byly jsme tu jenom my.
„Kde vlastně jsme?“ jazykem jsem si oblízla pravý koutek pusy a sundala jsem si sluneční brýle z očí.
„Kousek za Stratfordem“ stále se díval před sebe a soustředil se na cestu.
Když jsme vyjeli ten prudký kopec, byl před námi obrovský dům.
Okolo něho nic nebylo, byl schátralý a opuštěný.
Po chvíli Justin zastavil kousek od toho domu a vytáhl klíče ze zapalování.
