Podíval se mi do očí přes sklo v autě, a když si uvědomil, že jsem to já, jeho obličej nabral vážný výraz. Vypadalo to, jako by v něm zrovna proudila obrovská dávka adrenalinu. Připadalo mi, jako by moje tělo pod jeho pohledem mělo každou sekundou explodovat. Díval se na mě jako na nějaký obyčejný kus hadru, z jeho pohledu jsem necítila žádné pocity, nic. Přerušil mě zvuk dveří, které máma otevřela. Trhla jsem hlavou a otočila jsem se směrem k ní.
„Jeďte, pak ti zavolám“ řekla potichu. Otočila jsem se zpátky k oknu a viděla jsem, jak se k nám táta rychlými kroky přibližuje. Máma zabouchla dveře a já se rychle otočila k Justinovi.
„Jeď!“ vykřikla jsem tak, že Justin trhl celým svým tělem. Nečekal na nic a dupl na plyn. Znovu jsem se otočila k oknu a viděla jsem, že chybělo jen pár sekund, a tátův obličej by od toho mého dělilo jenom to sklo. Můj dech se zrychloval a já to nedokázala uklidnit. I po několika minutách se moje hruď rapidně nadzvedala.
„Claire?“ řekl hrubším hlasem Justin. Neotočila jsem se k němu ani jsem nijak nereagovala. Pořád jsem měla před očima tátův obličej. Z ničeho nic jsem sebou cukla, protože Justin prudce zastavil. Až teď jsem si uvědomila, že zabočil na kraj cesty a dívá se na mě nepochopitelným pohledem. Otočila jsem se na něj a nahlas jsem přehltla.
„Co to bylo?!“ zavrčel přes zuby a už z jeho hlasu šlo poznat, že stále nechápe tuhle situaci.
„C-co?“ zakoktala jsem a přimhouřila jsem oči tak, jak to vždycky dělá on.
„Proč si chtěla ujet?“ jeho hlas už nebyl tolik hlasitý jako předtím. Nervózně jsem si začala prolétat své prsty a snažila jsem se přijít na odpověď, ale marně.
„J-já nevím“ zakoktala jsem a sklonila jsem hlavu. Mou mysl pohltilo několik myšlenek a já se ani v jedné z nich nedokázala zorientovat.
„Prostě při pohledu na něj se mi vybavil ten poslední měsíc, kdy jsem byla doma“ ztěžka jsem zvedla hlavu a podívala jsem se do jeho očí, které se mírně leskly. Viděla jsem v nich naděj a pomoc, kterou zrovna potřebuju.
„Claire“ zašeptal moje jméno a odepl si pas. Naklonil se ke mně a jeho ruce se ovinuly kolem mého těla. Zabořila jsem hlavu do jeho hrudě a nechala jsem spustit pár slz ze svého oka.
„Šš, nebreč“ zašeptal mi do ucha a rukou mi jemně přejížděl po vlasech nahoru a dolů.
„Nejhorší na tom je, že když jsem se mu podívala do očí, viděla jsem v nich úplně jiného člověka. Jako bych ho neznala a nežila s ním celý život“ vzlykla jsem a odtrhla jsem se od Justina.
„Chceš jet zpátky domů do LA?“ tázavě nadzvedl obočí a bedlivě čekal na mou odpověď.
„Ne, nechci. Když tu jsem, tak to chci vyřešit. Všechno“ řekla jsem silněji a Justin jen přikývl.
„Ale pokud budeš chtít, řekni, a hned pojedeme. A málem bych zapomněl, až budeš chtít být s tvým otcem, tak u toho budu i já“ odsekl protivně a znovu si zapnul pás.
„Proč?“ nechápavě jsem se zeptala.
„Proč?“ zasmál se sarkastickým hlasem. „Claire, ten člověk tě mlátil, a je mi jedno jestli je to tvůj otec nebo ne, postarám se o to, aby se tě už nikdy nedotkl“ řekl trochu rozčíleným hlasem a já jen mlčky sledovala jeho zuřící tvář.
„Dobře“ řekla jsem potichu, ale zároveň nahlas, aby to slyšel.
„Víš o tom, že tě strašně moc miluju?“ řekl po chvíli a nahnul se ke mně.
