Z pohledu Justina*
Včera jsem do sebe nakopal slušný počet panáků, ale ani přesto mě nebolí hlava.
Rozhovor s Jamesem si pamatuju, nevím, proč jsem mlel takové sračky, ale rozhodně v tom hodlám pokračovat. Jsem Bieber, a já nikdy nenechám rozdělanou práci jen tak, vždycky všechno dokončím.
Ale už to nedělám kvůli sobě, už to dělám jen kvůli Jamesovi.
On mi pomohl potom, co mě Katherine zatáhla do těchhle sraček, takže mu to tak trochu dlužím.
Dotykem prstu jsem na mobilu vytočil číslo na Claire a přiložil jsem si mobil k uchu.
„Ano?“ ozval se její tence sladký hlas z druhé strany.
„Co děláš?“
„J-justine?“ zakoktala a po chvilce šel slyšet jen nějaký šramot.
„Ehm..nic moc, učím se“ zněla docela nervózně, ale neřešil jsem to.
„Můžu se pro tebe stavit?“
„Jako teď?..tak buď za 10 minut před mým domem“ její hlas se už netřepal a na mém obličeji se objevil široký úsměv.
„Dobře“ vypl jsem ten hovor a schoval jsem mobil do kapsy.
Vyšlapal jsem schody nahoru a zamířil jsem rovnou do koupelny.
Vlasy jsem si načesal směrem nahoru. Došel jsem do pokoje ke svojí skříni, a vytáhl jsem z ní černou bundu a bílé tričko.
Rychle jsem se převlékl a nakonec jsem na sebe stříkl voňavku. Perfektní.
Z pohledu Claire*
Rychle jsem se převlékla do něčeho lepšího, v čem bych vypadala dokonale.
Upravila jsem si vlasy, a protože jsem nebyla namalovaná, tak jsem si rychle na řasy nanesla aspoň trochu řasenky.
Ze včerejška mám dost smíšené pocity. Ta “pusa“, držení ruk, pohledy, všechno okolo toho.
Je mezi námi něco zvláštního, nevím co, ale modlím se za to, aby mě nedostal natolik, abych k němu začala cítit něco více.
Takhle se to říká snadně, ale když se podíváte do jeho očí, nejde prostě odolat.
Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla a šla jsem čekat na Justina před dům.
Naši byli s Mad na nákupech, takže jsem ani nemusela vysvětlovat, kam a proč jdu.
Venku pofukoval jemný osvěžující vítr a zároveň mi dopadaly paprsky slunce na záda.
Po chvilce přede mnou zastavilo Justinové auto. Bez váhání jsem otevřela dveře a nasedla jsem si.
„Ahoj“ pozdravil mě a já jeho taky.
„Tak co je tak důležitého, že si mě musel vyzvednout?“ zapnula jsem si pas a podívala jsem se na něj.
„Rychle zapomínáš“ zasmál se a rozjel se.
„Chtěl jsem tě něco naučit, vzpomínáš?“ věnoval mi sekundový pohled a celou dobu se přitom usmíval.
„A řekneš mi aspoň co?“ prohrábla jsem si ofinu a vydechla jsem.
„Kdybych ti to řekl, nešla by jsi do toho“ odsekl a díval se před sebe.
