„Takže znovu v LA?“ zasmála se a já chtěla něco říct, ale v ten moment se rozrazily dveře, ve kterých stál Justin.
„Máme problém“ řekl rozrušeně a z jeho tváře se dalo vyčíst jen to, že je ten problém dost velký.
„Prosím necháš na tu na chvíli o samotě?“ otočila jsem se k Madison a ta jen přikývla a odešla pryč. Jakmile se za ní zavřely dveře, jsem se podívala na Justina. Nervózně se procházel po pokoji a ruce měl ve svých vlasech. Vypadal, jako by si každou chvilkou měl vyrvat všechny vlasy.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se a po chvíli, kdy mi stále neodpověděl, jsem se postavila a došla jsem k němu. Chytila jsem jeho ruce, přičemž se zastavil a dala jsem je dolů podél těla. Jeho pohled byl neutrální, ale v jeho očích šlo vidět obrovské překvapení a bolest zároveň. Vůbec nevím, co mám očekávat. Mám se bát nebo nemám?
„Stůj“ řekla jsem tvrdě, přičemž se zastavil. „Teď se nadechni“ jak jsem řekla, tak taky udělal. „Počkej 5 sekund“ v hlavě jsem si to odpočítávala „a teď vydechni“ vydechl, ale jeho ruce se pořád třepaly.
„Udělej tohle ještě dvakrát“ přikázala jsem mu a sledovala jsem, jak se nadechuje a vydechuje. Díky tomu se celkově uklidnil a jeho tělo už bylo v normálu. Levou rukou sem pořád držela tu jeho a pravou jsem přiložila na jeho líčko.
„A teď mi řekni, co se stalo“ usmála jsem se a zároveň jsem přejížděla po jeho hladké pokožce svým palcem.
„Dozvěděl jsem se, kdo na mě najal Parkera a snažil se mě celou tu dobu zabít“ řekl na jeden nádech a otočil hlavu do boku. Zalapala jsem po dechu a rukou jsem navrátila jeho hlavu zpátky, aby se díval přímo na mě.
„Kdo to je?“ řekla jsem s nervozitou v hlase. Po tak dlouhé době už ví jméno. Po době, kdy se musel rok ukrývat před celým světem, aby se mu něco nestalo. Musel se skoro všeho vzdát a málem přišel o svůj život.
„Nemůžu ti to říct“ řekl hlasem, který se prolamoval a pevně stiskl mou ruku.
„Proč ne?“ potřásla jsem hlavou a sledovala jsem jeho kaštanové oči, které se leskly.
„Ublížilo by ti to“ nervózně se zahryzl do rtu a sklopil zrak dolů.
„Nemůže mi to ublížit víc, než už ublížilo. Díky tomu člověku si málem přišel o život, málem jsem tě díky němu ztratila. Díky tomu člověku jsem si myslela, že je moje životní láska mrtvá, myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím, i když jsem tě přesto hledala a nevzdávala to. Ať je to kdokoliv, horší než ten rok bez tebe to být nemůže, to mi věř“ po celou tu dobu jsem se mu dívala do očí s nadějí, že mi to řekne. Je mi jedno, kdo to je, ale ta osoba půjde ke dnu. Justin na malou chvíli spojil naše rty. Byl to lehký a vděčný polibek.
„Vážně to chceš vědět?“ zeptal se nejistě.
„Chci“ přikývla jsem hlavou a chytila jsem jeho pravou ruku.
„Josh Clark“ odsekl. Zůstala jsem nehybně stát, jako by zrovna nic neřekl.
„Byl to tvůj otec“ řekl po chvíli ticha, kdy jsem nehybně stála jako bych byla v úplně jiné dimenzi.
„Claire“ zašeptal a pevně stiskl mé ruce, díky čemu jsem se vrátila do normálu a začala jsem vnímat.
„T-to nemůže být pravda“ podívala jsem se mu do očí s obrovským zklamáním. Můj otec najal vraha na člověka, o kterém věděl, že ho miluju? Věděla jsem, čeho je schopný, ale nečekala jsem, že je schopný i tohohle.
