„Jsme doma“ zakřičel táta přes celý dům a v momentě, kdy jsem uslyšela jeho hlas, mnou projela vlna strachu. Mé tělo ztuhlo a Justin s mámou taky zpozornili. Otočili jsme se směrem k vchodu do kuchyně a čekali na ten moment, kdy tam vejdou. I když to byla chvíle, připadalo mi to jako věčnost. Justin se postavil ke mně a pevně chytil mou ruku.
„Všechno bude v pořádku, slibuju“ zašeptal mi do ucha a já na sucho přehltla. Můj tep rapidně zrychlil na rychlosti, když se po domě rozléhaly jenom zvuky klepajících papučí o podlahu.
„Koupili jsme všechno, akorát už neměli ro-“ zasekl se v polovině věty, když stál na prahu kuchyně. Díval se mi do očí, jako já jemu, ale úplně jiným způsobem. V tom mém pohledu bylo plno strachu a bolesti, za to v tom jeho bylo překvapení, ale bohužel i obrovské znechucení.
„Claire nás přijela s Justinem navštívit“ pokusila se mile říct máma, když mezi námi nastalo hrobové ticho, které jako by nikdy nemělo skončit.
„Claire“ vykřikla Madison, když přišla do kuchyně a rozběhla se ke mně. V ten okamžik spadl můj pohled z táty a plně jsem se věnovala Madison. Ruky si obmotala pevně kolem mého krku a já kolem jejího pasu.
„Moc jsi mi chyběla“ zašeptala jsem jí do ucha a do vlasů jsem ji dala malou pusu, tak, jak jsem to vždycky dělávala.
„Ty mě taky“ řekla a pořád mě pevně držela, jako by mě už nikdy nechtěla pustit.
„Mad, udusíš mě“ zasmála jsem se a Madison mě pustila.
„Ahoj“ řekl Justin a do vteřiny už se mu taky věšela kolem krku. Při pohledu na ně se mi na tváři vytvořil široký úsměv. Tohle mi chybělo.
„Kde jste vy dva byli? Co jste dělali? Jak jste se měli?“ začala nás zahrnovat několika otázky, ale táta ji zastavil.
„Madison!“ okřikl ji a ona se ihned otočila jeho směrem. „Jdi na chvíli nahoru do pokoje“ mykl hlavou ke schodišti a Mad pokroutila hlavou.
„Nejdu, teď přijela Claire a chci s ní chvíli být!“ řekla tvrdě. Takhle nikdy nemluvila, takže jde vidět, že se přece jen něco za ten rok změnilo.
„Něco jsem řekl!“ řekl ostře, díky čemu Mad naštvaně odešla z kuchyně a stihla ještě vší silou vrazit do židle, která spadla na zem. Takže se zas tak moc nezměnilo. Pořád se tu poslouchá jako na bojišti. Když jsme uslyšeli bouchnutí dveří z horního patra, tak táta začal mluvit.
„Co tu děláš?!“ odprskl a pohodil tašky s nákupem na zem.
„Přijela jsem za vámi“ řekla jsem tichým hláskem a pevně jsem stiskla ruku Justina.
„Proč?“ arogantně nadzvedl obočí a uchechtl se.
„Protože mi chyběla moje rodina“ spojila jsem rty v úzkou čáru a podívala jsem se na mámu, která nás mlčky pozorovala.
„Aha. Takže ty si jednoho dne sbalíš věci, odjedeš, celý rok se nám neozveš, pro zlepšení si ještě zablokuješ naše čísla a teď se z ničeho nic objevíš a myslíš si, že se ti budeme plně věnovat jako předtím?!“ ve všech jeho slovech bylo tolik ironie a hnusu, že se mi z toho dělalo zle.
„Ne. Jenom jsem si myslela, že bych mohla těm, kterým na mě záleží, chybět“ řekla jsem jednorázově. Už nejsem ta Claire, která je plachá a bojí se projevit svůj názor. Ne, tahle Claire už je totiž rok pryč. Když jsem odešla z tohoto domu, nechala jsem tu nejen své věci, ale taky svou starou povahu. Už se s ním nebudu trápit jako kdysi, už ne.
