„Bohužel jí na malou chvíli přestalo pracovat srdce, ale přivedli jsme ji zpátky k životu. Nevíme, čím to bylo, byla to spíš jen menší komplikace, která by už nastat neměla“ sundala si brýle z očí a mile se na nás usmála. Myslím, že nám teď všem spadl obrovský kámen ze srdce. Nahlas jsem si oddychl a rukou jsem si přejel po tváři. „Ona žije“ zašeptala šťastlivě Amanda a vtrhla se Joshovi do náručí.
***
Už je to týden, co jsme v LA a modlíme se za to, aby se Claire probrala z komatu. Ani jeden z nás nemá tušení, kdy a jak se probere. Ani doktoři to nedokážou určit, musíme jen doufat a věřit, že to bude co nejdříve. Amanda a Josh párkrát přespali doma u Spencer, ale já se nehnul z nemocnice ani na krok. Musím vědět, že nenastanou další komplikace, a pokud ano, musím být u toho. Zrovna je něco málo po deváté ráno a já pořád sedím na židli vedle postele Claire. Jsem unavený, už týden jsem nespal, ale musím to vydržet. Moje oči se pomalu a jistě přivírají, ale nedokážu je zavřít úplně. Poslední dny jsem spal jen pár hodin a v jednom kuse jsem se budil.
Díky tomu mám nejspíš ty obrovské kruhy pod očima a unavené napuchlé oči. Stále držím její ruce ve svých s nadějí, že se každou sekundou probudí. „Už to nezvládám.. potřebuju spát, ale neusnu, dokud nebudu vědět, že jsi v pořádku“ sklonil jsem hlavu dolů a potichu jsem vydechl. „Už je to týden, a já se pomalu začínám bát, že už je konec. Ale jsem tu s tebou. Věřím ti, že to zvládneš. Jsi to jediné, co mě drží vzhůru a díky čemu mám důvod nespadnout na to dno, na kterém jsem předtím byl“ zvedl jsem hlavu a podíval jsem se na ní. „Potřebuju tě“ zašeptal jsem a pár maličkých slz opustilo mé oči. Jednou rukou jsem jí pořád držel a druhou jsem si utíral slzy, které po malé chvíli přestaly stékat. „Jestli mě budeš nenávidět, nic to nezmění.
Pořád tě budu milovat. Už navždycky“ přiložil jsem k jejím rukám i druhou a znovu jsem sklopil zrak dolů na zem. Tohle už nemůže trvat dlouho. Každou chvílí přijde Amanda a Josh a budou chtít, abych si odpočinul, ale nemůžu. Neusnul bych s pocitem, že Claire pořád bojuje o život. Ticho pohlcovalo tuhle místnost společně s přístrojem, který pípal podle tepu jejího srdce. Už jsem ho vlastně ani nevnímal. „J-justine“ uslyšel jsem její tenký zničující hlas, který se přímo lámal. Zvedl jsem hlavu a můj pohled se zaměřil na Claire, která pomalu promrkávala očima. „Claire“ zatajil jsem dech a na mé tváři se objevil široký úsměv. „Kde to jsem?“ opatrně vyjmula své ruky z mých a chytila se za hlavu. „V nemocnici“ povzdychl jsem si a nepřestal jsem se usmívat.
Na tenhle moment jsem čekal více než týden. „J-já nevím, co se s-stalo“ koktala potichu a zmateně se dívala kolem sebe. „Spadla si ze skály do moře“ odpověděl jsem jí a chtěl jsem jí znovu chytit za ruce, ale ucukla. „Claire, udělal jsem chybu, ale vynahradím ti to, slibuju“ nadzvyhnul jsem pravý koutek úst a přiblížil jsem se k ní, abych jí mohl políbit, ale zase ucukla. „Děje se něco?“ zeptal jsem se zklamaně a vjel jsem si rukou do vlasů. „O-odejdi prosím“ zašeptala a hlavu otočila opačným směrem. „Claire?“ můj úsměv doslova poklesl a začal jsem se bát.
„Prostě odejdi“ řekla a přiložila si ruce na tvář. Zvedl jsem se ze židle a ztěžka si oddechl. Ještě než jsem odešel z pokoje, jsem se zastavil u dveří. „Kdybys něco potřebovala, budu na chodbě“ řekl jsem zklamaně a pokusil jsem se usmát. „Justine“ zastavila mě tenkým hlasem. „M-myslela jsem, ať … odejdeš úplně“ leskly se jí oči a hrála si s prsty. Přikývl jsem a odešel jsem z pokoje. Je tohle náš konec? Co jsem vlastně čekal? Že se probere a vrhne se mi do náručí? Jsem blbec.
Z pohledu Claire*
„M-myslela jsem, ať odejdeš úplně“ řekla jsem a on bez jakéhokoliv slova odešel z místnosti. Vypadal zničeně, měl obrovské kruhy pod očima a vypadal dost ospale. Neměla jsem to dělat, ale musela jsem. Nemůžu ho mít po boku po tom všem, co se stalo. Potřebuju čas. Podívala jsem se okolo sebe a uviděla jsem obrovské okno na pravé straně od mé postele. Kam tohle všechno až zašlo? Tyhle lži a tajemství. Špatná tajemství. Každý přede mnou nějaké měl.
Ale u Justina mě to zasáhlo nejvíce. Milovala jsem ho, pořád ho miluju, ale nedokážu na to všechno zapomenout pár minut potom, co se probudím. Ani nevím, jak dlouho tady ležím. Hlavou mi běhá několik myšlenek, ale já se pevně dokážu soustředit jen na jednu – Justin. Nedokážu si představit, že bych se už nikdy nepodívala do těch kaštanových očí, políbila jeho plně sladce růžové rty a cítila ho. Potřebuju ho stejně jako on mě, ale ne teď. Potřebuju čas.
za tuhle část se stydím. jo, probrala se to je fajn, ale přijde mi, že jsem to blbě napsala. chtěla jsem dát do téhle části více, jenomže vy jste chtěli co nejdříve novou a já zítra odjíždím na chatu, takže to jinak nešlo:/ další část bude nejspíš o víkendu, takže vote a komentáře:) děkuju..:)
