část přidám už dneska, protože jsem to stihla napsat a potěšili jste mě tím, že je tu už více než 18 tisíc reads :) vážně si toho vážím a chtěla bych poděkovat všem, kteří tuhle story čtou!:) velké dík taky patří těm, kteří dávají vote a komentují :* vaše komentáře mě vždycky potěší, takže jen tak dál :).. příjemné čtení :))
Celé dopoledne jsme koukali na naše nejoblíbenější filmy, smáli se a snědli hordu popcornu. Nikdy jsme tohle spolu nedělali, bylo to něco nového. Něco, co bych chtěla prožívat častěji, protože jsem si užívala každičkou sekundu, kdy jsem mohla být vedle něj. Držet se ho, ležet na jeho hrudi a dotýkat se každičké části jeho těla. Celé to dopoledne jak kdyby patřilo jenom nám. Přišlo mi to, jako by jsme byli jen my dva, nikdo jiný. Všechno to bylo až tak skvělé, že jsem chvilkama čekala, že se probudím a zjistím, že to všechno je jen sen.
Odpoledne jsme zašli na oběd do nejbližší restaurace, a pak jsme se jeli projet. Skončili jsme na našem společném místě, které už navždycky budu brát jako naše. Vrchol, ze kterého vidíte celý Statford. Jeho každičkou část, ať už tu špatnou nebo dobrou. Několik budov se prolíná s menšími domy. Když jste v centru, přijde vám, že je tu nehorázný zmatek, ale tady nahoře ne. Je tady dokonalé ticho, které přerušuje jen zpěv ptáků nebo šumění listů. A to je ten důvod, proč to tady miluju. Trochu mi to tady připomíná tu skálu v LA, na kterou jsem chodila vždycky, když jsem na tom byla špatně. Ale tohle je v něčem trochu jiné. Tohle místo nepatří jen mě. Patří i Justinovi, díky čemuž se tu cítím mnohem lépe, než bych měla.
Každá strávená minuta tady, mi přijde mnohem kratší. Proto si čas tady vždycky užívám. Seděli jsme na kapotě auta a zády jsme byli opření o sklo. Justin měl kolem mého těla ruku a já byla namačkaná na jeho hrudi. Ruce jsme měli navzájem propletené a užívali jsme si společnost toho druhého. V uších se mi rozléhalo dokonalé ticho, šumění listů a hlasité výdechy Justina. Na malou chvíli jsem se podívala na naše propletené ruce a usmála jsem se. Vím, že to bylo jen něco přes dva týdny, ale hodně věcí se za ty dva týdny změnilo. Nedokážu pochopit, z jak skvělého vztahu se můžete dostat na úplnou nulu. Ale teď je to zpátky, začali jsme úplně nanovo.
„Proč jsi mi neřekl o té hádce s mým tátou?“ přerušila jsem ticho a zeptala jsem se. Ucítila jsem se, jak se Justin při té otázce zachvěl a pevněji stiskl mou ruku.
„Jak o tom víš?“ podíval se na mě a já sledovala jeho napnutou tvář.
„Spencer“ vydechla jsem a nepřestala jsem ho sledovat.
„Víš, jednou, když jsem u tebe seděl, tak začali pípat všechny přístroje. Byl to nesnesitelný zvuk. Zvuk, který jsem už jednou v životě slyšel. Ale to už je zase něco jiného. No prostě došlo mi, o co jde, tak jsem vyběhl ven z pokoje a začal jsem shánět doktora. Během ani ne minuty se do pokoje nahrnula snad desítka doktorů a zabouchli za sebou dveře. Než je zavřeli, jsem slyšel už jen, že tě budou oživovat. Ani si nedokážeš představit, jaký sem měl v ten moment chaos v hlavě, v žaludku, prostě v celém těle. Nemohl jsem si připustit, že by tě neobživili. Nedokázal bych to“ jeho oči se začaly lesknout a já prstem přejížděla po hřbetu jeho ruky. Nic jsem neříkala a nechala jsem ho dál mluvit.
„Tvoje máma už myslela na to, že to nezvládneš a já jsem začal panikařit. No v tu chvíli mě tvůj táta okřikl, že to díky mě jsi byla v tom stavu, to díky mě jsi tam zrovna ležela, prostě mě začal ze všeho obviňovat“ vstřebávala jsem do sebe všechna slova, které mi Justin říkal. Jen jsem zlehka pootevřela pusu, protože jsem tomu nemohla uvěřit. Jak ho mohl obviňovat? Ke všemu v takové situaci? Jeho dcera málem přišla o život a on řešil to, díky komu jsem tam ležela? Nic nedávalo smysl, a nenávist táty k Justinovi mi pomalu dávala smysl.
