„Claire, vstávej“ šťouchala do mě mamka rukou, abych se probudila. Zvedla jsem hlavu z malého polštářku ve tvaru srdíčka a rukama jsem si protřela oči.
„Už jsme tady?“ podívala jsem se na ni a ona s úsměvem přikývla. Konečně jsme tady, ten let byl nekonečně dlouhý, ale snad to všechno tady bude stát za to. Podívala jsem se z okna a uviděla jsem pod náma Stratford. Malé útulné městečko. Za chvíli začne můj nový život, bude to jiné a všechno se vrátí zpátky do starých kolejí. Zase budeme šťastná rodina, jako předtím.
A kdo vlastně jsem? Jmenuju se Caire [Klér], je mi 17 a moje rodina se zrovna stěhuje z “města snů – LA” do malého městečka jménem Stratford. Vím, je to dost velký kus, ale je to kvůli tomu, aby jsme začali úplně od začátku. Moje rodina byla skvělá, láskyplná, ale až do doby, kdy jsem zjistila, že se moji rodiče věnujou úplně něčemu jinému, než jsem si celou tu dobu myslela. Oba jsou..vlastně už nejsou, oba mí rodiče byli mafiáni. Zabíjeli lidi, obchodovali s drogami, ale každý den, když se vraceli domů, dělali jako by nic, falešně se před náma usmívali, I když věděli, že jde všechno do háje, až do doby, kdy jsem na to s mou sestrou Madison přišla.
Od té chvíle se všechno změnilo, naše životy I naše vztahy. Už to nebylo jako kdysi a potřebovalo to změnu. Oba naši rodiče toho museli nechat, protože to Madison psychicky nezvládala. Je jí teprve 12 roků a ví, že její rodiče zabíjeli lidi. Bylo to pro ni jako noční můra, která nekončila. Ale až po tom, co se Madison zhroutila a dostala se do nemocnice rodiče pochopili, jak je nutné začít od úplného začátku. Od nuly, s čistým štítem. Vzdali se své “práce”, já svých kamarádů a to hlavně kvůli Madison. Nikdy jsem si ani nepomyslela, že by se naše rodina mohla dostat do takových potíží a trosek, ale každý se plete, ne? Takže teď, až vystoupím z toho letadla, všechno co se stalo v LA hodím za hlavu. Pokusím se na všechno zapomenout a začít s novým životem.
Prosím, připněte si své pasy a vyčkejte na další znamení, za 10 minut přistaneme na letišti v Stratfordu. V letadle se ozvalo hlášení letušky a všichni si připnuli pasy. Nebudu lhát, těším se, ale jsem zároveň trochu nevrvózní. V LA jsem měla spoustu kamarádů, byla jsem oblíbená a musím přiznat, byla jsem trochu rozmazlená, ale to chcu změnit. Chci si všechny ty věci co dostanu zasloužit, díky tomu si jich budu vice vážit a budou pro mě více cennější. Během 10 minut jsme přistáli a všichni rychle vystoupili, ale já s rodičema a ségrou čekala, aby jsme vyšli jako poslední, protože nemáme kam spěchat. Když už jsme byli poslední v letadle, tak jsme vstali a vyšli jsme ven. Svítilo slunce a bylo teplo, stejně jako v LA, i když mi máma říkala, že tu počasí moc dobré nebude. Z tašky, kterou jsem měla přehozenou přes rameno jsem si vytáhla černé sluneční brýle a nasadila jsem si je na oči. „Je to tu krásné“ chytila mě Madison za ruku a usmála se na mě. Podívala jsem se na ní a pohladila jsem jí po jejich blonďatých dlouhých vlasech.
Sice jsme teprve vystoupili z letadla, ale ano, je to tu krásné. Na letišti jsme si vyzvedly zavazadla a pak nás před letištěm čekalo naše auto, černý mercedes. Táta mi slíbil, že pokud odmaturuju s dobrýma známkama, tak mi to auto nechá, ale ještě mám do maturity čas, protože je teď první čtvrtletí druhého ročníku. Není zrovna dobré, když opustíte své kamarády z LA, na které jste zvyklí už od malička nebo jste se s něma seznámili na střední. Budu si na to všechno muset rychle zvyknout. Nový dům, kamarádi, škola, sousedé, prostě všechno. Mezitím, co taťka nakládal všechny naše zavazadla do kufru, tak jsme si s Madison a mamkou nasedly do auta. „Tak co, líbí se ti tu?“ obrátila se mamka směrem na Madison a usmála se. „Docela jo“ odpověděla a podívala se z okna. Mě moc nadšená nepřišla, ale snad se to časem změní. Během chvilky táta zabouchl kufr od auta a sedl si na místo řidiče. Náš dům je půl hodiny od letiště. Nevím, jestli to mám brát jako výhodu nebo ne, ale teď to beru spíš jako výhodu, protože se mi chce na záchod, bolí mě zadek a představa, že bych v autě seděla déle než hodinu je hrozná.
Z kapsy jsem si vytáhla mobil a zapojila jsem si do něj svoje sluchátka, abych tu půl hodinu něčím zabila. „Chceš?“ otočila jsem se na Mad a podala jsem jí jedno sluchátko. Ona jen přikývla a zastrčila si ho do ucha. Celou tu dobu jsem si v hlavě zpívala texty těch písniček a rukou jsem si poklepávala po stehně do rytmu té hudby. No, o Madison bych tohle říct nemohla. Vypadala zklesle a smutně, nevím co se s ní děje, nejspíš nevěří tomu, že by se naše rodina mohla vrátit do normálu, ale neřeším to, protože i kdybych se jí zeptala, neřekla by mi, o co jde. Od té doby, co všechno o našich rodičích zjistila, se uzavřela do sebe a přestala se všema komunikovat. Ještě předtím, než to zjistila, tak byla plná energie, každý den tančila a zpívala přes celý dům, chodila ven s kamarády a závodně plavala.
„Jsme tady“ otočila se na nás mamka a já i Mad jsme si vytáhly sluchátko z uší. Před náma stál obrovský nádherný dům, jako z pohádky. Hodně mi připomínal náš dům v LA, akorát tenhle vypadá víc.. víc jako rodinný dům. Všichni jsme vystoupili z auta a snažili jsme se pobrat co nejvíce kufrů a tašek z auta. „Je nádherný“ usmála jsem se na tátu a snažila jsem se zlepšit atmosféru mezi náma a Madison. K domu vedla malá cestička, kolem které byly vysazené růžové a bílé kytky. Všechny kufry jsme položili na terasu vedle dveří a vešli jsme dovnitř. Uvnitř to bylo až moc dokonalé. Všechen nábytek byl perfektně sladěný a všude bylo nové vybavení. Náš obývák byl 3x větší než předtím a za domem byl obrovský bazén s výřivkou.
„Kde mám pokoj?“ šťouchla Madison do mamky a ona jen zvedla ruku a prstem ukázala nahoru. Z haly vedly obrovské schody nahoru, kde jsem já, Mad a rodiče měli pokoj. Obě dvě jsme se rozběhly a běžely jsme do našich pokojů. Na tuhle část domu jsem se těšila nejvíce, ale asi jsem neměla. Když jsem otevřela dveře, uviděla jsem obrovskou postel, bílé prázdné stěny a jedno zaprášené okno. Bude to tu potřebovat hodně vylepšit. Nahlas jsem vydechla a udělala jsem pár kroků k druhým dveřím v mém pokoji. Opatrně jsem chytila kliku a potlačila jsem ji směrem dolů. Vlastní koupelna! Děláte si srandu?! Vím, co sem o tom pokoji řekla, ale teď je to nejlepší! Radostí sem začala pištět přes celý pokoj a prozkoumala jsem každý kout té koupelny. „Co blázníš?“ přiběhla za mnou Madison a rozhlédla se všude kolem.
„V-vlastí koupelna“ zakoktala jsem, pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že mám vlastní koupelnu! Rukou jsem přejela po kraji vany, byla velká.
„Je to jen koupelna, klid“ mávla rukou a odešla pryč.
„Líbí se ti to?“ přišel za mnou, vypadal spokojeně.
„Až moc! Je to nádherné, akorát ten pokoj bude potřebovat vylepšit“ objala jsem ho a dala jsem mu pusu na líčko. „Objednal jsem na zítřek malíře, vymaluje ti to tu“ řekl mi a nahlas polkl.
„Nevíš, co je s Mad?“ zeptal se mě a ucítila jsem, jak znervózněl.
„Nevím, ale přejde jí to, neboj“ opřela jsem si hlavu o jeho hruď a on jen nahlas vydechl.
„Tati, všechno bude v pořádku, dobře?!“ nadzvedla jsem mu bradu rukou a podívala jsem se mu do očí.
„Si zlatíčko“ usmál se a objal mě.
„Já vím“ položila jsem hlavu zpátky na jeho hruď a užívala jsem si ten pocit, kdy ho můžu obejmout a vím, že už je všechno zlé za náma. „Jdu vybalit nějaké věci, ty by jsi taky měla“ pustil mě a šel směrem ven z pokoje „jo a nezapomeň, že zítra máš školu“ vyšel ven a zabouchl za sebou. Vůbec mi to nedošlo, že tam už zítra jdu. Lehla jsem si na postel a na chvíli jsem zavřela oči. Prostě jen doufám, že ode dneška bude můj život už jen dobrý, najdu si skvělé kamarády, budu na dobré škole, mí rodiče si najdou normální práci jako normální lidi, a Madison se vrátí do starých dobrých časů, kdy si užívala život. Všechno bude od začátku.
taky můžeš číst na facebooku na stránce Justin Bieber (Czech Republic)
- díky všem, co budou číst:)♥
