Z pohledu Justina*
Jakmile vyskočila Claire z auta a měl jsem stoprocentní jistotu, že nezůstane v autě, tak jsem vyskočil taky. Moje tělo dopadlo tvrdě na beton a pár sekund na to auto vybuchlo. Byl to obrovský výbuch, na který jsem se ani potom pádu nestihl podívat. Všechno se stalo tak rychle. Představa, že bych si té bomby všiml o pár sekund později a nejspíš by jsme už byli mrtví, byla hrozná. Doslova. A je mi jasné, kdo za tím stojí. Parker. Rozhlédl jsem se za sebe a uviděl jsem Claire bezmocně ležet na pravé straně cesty. Pomalu zvedala hlavu a pokoušela se stanout, ale moc jí to nešlo. Pokusil jsem se co nejrychleji vstát a dojít ke Claire. Naštěstí je tohle jedna z odlehlých dálnic, takže tady denně projede minimum aut. Přešel jsem přes cestu a došel jsem rovnou k ní. Klekl jsem si k ní a chytil jsem jí za ruce. Z jejich očí šla na první pohled vycítit bolest a strach. Všechno zase díky mě. Ničím ji.
„Claire, vstávej“ řekl jsem potichu a na malou chvíli jsem se ohlédl kolem nás, jestli nás někdo náhodou nesleduje.
„J-justine co to bylo?“ řekla zmateně a její oči opustilo nespočetno slz.
„Někdo mi musel dát bombu do auta mezitím, co jsme byli ve škole“ řekl jsem jí a pomohl jsem jí postavit se na nohy. Nejdřív trochu klopýtla, ale pak už to bylo v pohodě.
„K-kdo to u-udělal?“ koktala a já z kapsy vytáhl svůj mobil, ze kterého jsem hned začal volat Thomasovi.
„Mám jeden typ, ale nejsem si tím jistý“ řekl jsem do té doby, než Thomas hovor přijmul.
„Co se děje bro?“ ozval se jeho chraplavý hlas z druhé strany telefonu.
„No, až na to, že jsme teď málem přišli o život díky bombě v mém autě skoro nic“ řekl jsem ironicky a pořád jsem držel Claire, aby neupadla.
„Bombu? Ale kdo by ti dával do auta bo-“ zasekl se uprostřed věty.
„Aha, Parker?“ zeptal se a já rozčíleně vydechl.
„Myslím, že jo, s nikým jiným problémy teď nemám. Kurva říkal jsem ti, ať se ho zbavíš! To si to za ten týden nestihl?!“ řval jsem po něm jako smyslu zbavený.
„Něco mi do toho vlezlo..“ řekl nervózně a chtěl pokračovat, ale zastavil jsem ho. Nemám čas ani náladu se s ním dohadovat po telefonu.
„Dojeď pro nás, jsme na E6“ řekl jsem už klidnějším hlasem a vypl jsem hovor.
„K-kdo to podle tebe udělal?“ zeptala se Claire a zírala na mě doslova vyděšeným pohledem. Bylo mi jí líto. Kolik si toho ještě bude muset vytrpět? Nevím, ale rozhodně už chci se vším skončit. Nedokážu žít ve strachu, že by jí někdo kdykoliv mohl ublížit nebo zabít, jen kvůli tomu, že je se mnou.
„Pamatuješ, jak mě nedávno postřelili?“ zeptal jsem se a ona jen zlehka přikývla hlavou.
„Byl to jeden chlap, Parker. A za to, že jsem zabil George, mě teď chce zabít on“ sklonil jsem hlavu a podíval jsem se na zem, protože jsem nechtěl vidět její zdrcující pohled. Zasloužila by si někoho, s kým by neměla tolik potíží jako semnou, ale já se jí nemůžu vzdát. Nedokážu to.
Z pohledu Claire*
„Byl to jeden chlap, Parker. A za to, že jsem zabil George, mě teď chce zabít on“ při posledních pěti slovech se mi doslova zastavilo srdce. Stála jsem na místě a hleděla jsem do prázdna. Justin moc dobře věděl, že ho chce zabít, ale nic mi neřekl. Nevím, jestli to mám brát z té lepší stránky nebo z té horší. Před malou chvílí jsme málem oba umřeli. Oba dva za poslední měsíc už skoro po druhé. Nedokázala jsem vyslovit jediné slovo, mou hlavu pohltilo několik špatných myšlenek a já jsem nedokázala vstřebat ani jednu z nich. Byla jsem zmatená a totálně v šoku.
