Já a můj vlk

Část 5 - Život bez smyslu

Mohlo mi být jasné, že si nikdo ani nevšimne mé nepřítomnosti v domě.

Co nejvíce po tichu se vkradu do svého pokoje. Odhazuji batoh na zem a mířím rovnou do koupelny.

Potřebuju sprchu. Potřebuju ze sebe smýt tu hořkou pachuť v krku a ten pach zvířete. Tedy vlka.

A především ten strach. Živí se mnou a to není dobré. Chci být silná.

Na jednu stránku se tam chci vrátit. Najít ho a pomoct mu. Nějak.

A na druhou si chci jen zalízt do postele a spát, nemyslet na nic jiného.

Odhazuji oblečení do prádelního koše a lezu do sprchy. Zapínám vodu a nechávám jo stékat po holém těle.  Skloním hlavu a opřu se o zeď. Klepu se.

Nikdy jsem nic podobného nezažila, tedy až na smrt rodičů, myslím že to byl stejný strach.

Takže to cítím po druhé.

A kéžbych mohla říct, že i naposled.

Lezu si do postele a koukám z okna ven. Mimochodem okno mám směrem na les a vzhledem k tomu všemu to není nejkouzelnější a nejúžastnější místo na které bych měla hledět.

Něco mi říká, že tam je.

Je tam venku a je blízko.

To s tím včerejškem a dneškem prostě není náhoda. Proč já?

Mé spaní není dobré. Ke všem těm událostem se není čemu divit. Tělo se svíjí v dalších ostrých bolestech jako v posledních předchozích dnech.

Netuším co se sakra děje. Nic nedává smysl.

Vlastně celý můj život nemá smysl. Nemám cíl. Nemám přátele.

Mám jen psycholožku a tunu problémů.

Sedět v koutě, nic neříkat, jen sledovat.

Jak má vlastně vypadat dokonalý život...