Já a můj vlk

Část 33 - Konec?

Stojím uprostřed louky, soustředím se zase na svůj výcvik. Oliver drží něco v ruce a přichází ke mně.

,,Něco bych ti chtěl dát. Chtěl jsem už dávno, ale nebyl čas." pokusí se usmát.

Zvědavost mě přemůže a natahuji ruku. Odkrývám přehozenou deku přes tu věc a údivem otevřu ústa.

,,Meč. Původně patřící úplně první kitsune. Je to důležitá součást tebe."

,,Není to nebezpečné, vzhledem k tomu všemu?"

,,Je. Ale jdeme do války Felicity. Nebezpečné je úplně vše."

Ten meč je něčím výjmečný a přitahuje moji pozornost.

,,Naučíš mě s ním?"

,,Jistě. Něco bys o něm měla vědět. Je to katana druh japonského meče. Čepel je tvořena tvrdou a měkkou ocelí. Měla bys být opatrná nezdá se, ale je ostrý. Stačí jeden správný chvat a svého protivníka zabiješ."

,,Je krásný." beru ho do ruky a prohlížím si ho.

,,Začnem. Zaútoč." nakáže mi a vím, že mi nezbývá nic jiného.

A tak útočím.

Celé odpoledne i večer máchám s katanou v ruce kolem Olivera a on mě nenechává vydechnout.  Padám k zemi i s mečem a zprudka vydechuju.

,,No tak, vstávej. VÍm, že jsem tvrdý, ale musíš pokračovat. Si silná a řekl jsem ti, že v tebe věřím."

Dostávám svůj záchvat vzteku. Sahám po meči a otočím se dost rychle na to abych meč přiložila k Oliverovu hrdlu.

Podívá se na meč a zpátky na mě.

,,Myslím, že je to to co chci vidět, ale mou smrt prozatím asi ne. Kapánek zmírni prosím." prosebným pohledem se na mě zadívá a já nechávám dopadnout katanu k zemi.

,,Promiň. Ale už nechápu co po mně chceš. Buď abych se víc snažila nebo abych zmírnila. Mate mě to víš. Je to těžký..."

,,Věř mi. Vím, že to je těžký. Ale co tě nezabije to tě posílí." Přijde ke mně a vtiskne mi silný polibek.

Kdo ví proč už nemám chuť se soustředit na výcvik, ale na tohle. Vyskočím nahoru a obemknu mu nohy kolem pasu. Oliver mě chytá za zadek. Sevře mě a naše polibky se mění v roztouženou atmosféru.  Rukou mi vjíždí pod tričko a já ztuhnu. Usmívá se a pokračuje až k hrudníku.

,,Olivere." vzdychnu. ,,Tohle teď nesmíme."

,,Já vím, a právě proto že to teď nesmíme to chci o to víc."

Souhlasím se vším co říká.  Opatrně mě položí do trávy a sklání se nade mnou. Prohlíží se mě a já nevím co říct.

,,Felicity. Cítím k tobě víc než si myslíš. Jsi pro mě vším. Jsi přístav mojí duše a jsi důvod proč ještě žiju. Čekal jsem tak dlouho než přijdeš."

Vyznává mi tu lásku? Ale já přece ještě nevím jestli ho miluju. Nechci aby tuhle chvíli pokazil.

,,Olivere, prosím. Nic neříkej." prosím ho zoufale.

,,Proč bych měl? Vadí ti když ti tohle říkám?"

,,Tak jsem to nemyslela. Já jen...nechci aby si tuhle chvilku teď něčím zkazil." trochu zalžu.

Trochu se odtáhne, ale já si ho přitahuju zpátky. Líbám ho a on spolupracuje. Naše těla se dotýkají a já vím, že by jsme měli přestat. Ale nejde to. Naše polibky jsou čím dál víc naléhavější. Oliverovy ruce putují po mém těle a já se chvěju vzrušením. I já mám ruku pod jeho tričkem a dotýkám se jeho mužného těla. Každou chvíli můžeme být mrtví. Tak proč né teď? Proč nezažít ani jednu krásnou chilku kterou můžeme mít. Teď a tady.

,,Olivere já, to chci. S tebou a přímo v téhle chvíli, ani jeden nevíme co se může stát v následujících minutách. Nic nás nedrží. Nedokážu se od tebe odpoutat a držet se stranou, to nedokážu." řeknu mezi polibky.

,,Felicity. Vím, že jsi nechtěla abych něco říkal. A omlouvám se jestli to teď zkazím, ale miluju tě a chci abys to věděla." řekne s veškerou upřímností.

Ty slova mě udeří až do srdce.  Ani tohle mě nijak nepřimnělo. Nemůžu lhát. Tohle je to nejtěžší co jsem kdy za celý život udělala.

,,Já..."

,,Nemiluješ mě." vydechne a odtáhne se. Tentokrát už se nesnažím si ho přitáhnout zpátky. Zničila jsem to.

,,Né těmihle slovy..." nenechá mě domluvit.

,,Né těmihle slovy?! Co je to za nesmysl Felicity? Musíš vědět jestli mě miluješ nebo ne a ty ses už zřejmě rozhodla!" zavrčí vztekle a vstane. Odchází pryč.

,,Stůj.!" vykřiknu a slzy tečou proudem. Přes slzy nevidím nic. Jen jeho odcházející siluetu a nevyslyšené prosby aby zůstal.

Začíná pršet.

Z pohledu Olivera

Jak se má cítit asi tak zraněný člověk? Bolest v srdci a tupá rána. Slzy nelze zastavit.

V duchu si znovu přehrávám tu scénu.

,,Miluju tě."

Ale ten neskutečně hrozný pocit když osoba které vyjádříte svou lásku oni nestojí. Jste jen nicka co ze sebe udělala úplného pitomce. Proč říkala všechny ty věci, když nejsou pravdivé? Aby mi vrazila nůž do zad? Povedlo se jí to. Povedlo se jí mi ublížit a cítit tu hroznou prázdnotu. Ta prázdnota se zase vrátila.

Nová část. Minulou četli 3 lidi tak už chápete proč chci ukončit co nejdřív tenhle příběh? ;)

Mám ho ráda stejně jako každý jiný co píšu<3 ale nebude trvat hold tak dlouho. :) A moc moc dík za 1K čtení :3 Supéér aspon něco potěšilo. :3