Já a můj vlk

Část 22 - Jdou si pro nás

Každá hodina ve škole je jako zatracená věčnost. Každá minuta se táhne strašně dlouhou dobu.

Chci být s ním. Nechci být ve škole kde strácím zbytečně čas, vzhledem k tomu, že mě žádná budoucnost nečeká. Nečeká mě právoplatné vzdělání ani práce, ani byt...nic. Hluboké a velké nic. K čertu s tím vším. Mým vzděláním je výcvik pro kitsune. Kdyby tak kitsune byla jen mýtus. Naneštěstí to tak není. Školu bych opustila, ale brání mi v tom prarodiče, pro ně je maturita důležitá, na mém názoru jim nezáleží.

Po škole jedu dědečkovým autem domů. Dávám si už pozor na cestu, ale šance, že by mi tu znova přeběhl vlk a zavinil moji nehodu už snad není...Oliver za ni nemohl. Vběhl mi do cesty náhodou. A náhoda je jak se říká zatracený blbec.

Zaparkuju a učebnice házím do batohu. Přehazuju si ho přes záda a třísknu z dveřma asi víc než je třeba. Zamknu auto a všimnu si otebřených dveří do domu.

,,Co to..." dotýkám se kliky. Je celá ulepená a čerstvá od krve.

Ruka se mi začne nekontrolovaně třást a krev stéká na zem.

Otevřu ústa a vyjde z nich tichý sten. Kopnu do dveří a krev vidím po celé hale.

Je všude kam se podívám. Začíná se mi dělat mdlo ale pokračuju šouravými kroky vpřed.

A pak to zahlédnu. Něco co jsem nikdy ve svém životě neměla vidět. Na zemi leží drasticky rozsápaný oba mí prarodiče. Klesnu na kolena a chci skončit. Chci skončit s tímhle vším. Jestli jsem někdy před tím cítila příval síly teď je naprosto tu a tam. Je konec. Až doteď jsem si nevšimla klečícího Olivera u těla prarodičů. Otočí se a v očích má smutek. Přibíhá ke mně právě v čas než padnu k zemi.

,,Ne Felicity. Tohle si neměla vidět." dodá tlumeně a já jeho slova slyším jako by snad z dálky. ,,Felicity jsou tu. Celá smečka. A jdou si pro nás."

Poslední slova jsou ta nejděsivější. Jdou si pro nás.

76 v kategorii Náhodně :3 a jen díky vám :) Jinak chci poděkovat i čtenářce Foodmasterr. Díky že čteš :) Díky všem.