Já a můj vlk

Část 10 - Emoce

On byl ten vlk? Člověk i zvíře? Jak?

V těle se mi mísily různé pocity a nezastavitelné emoce.

Vyděšeně jsem se odtáhla. Postavila jsem se a couvala dozadu.

Narážím do stromu.

Zhluboka vydechuju nahromaděný vzduch v mých plicích.

,,Jak?" vyslovím svoji otázku, tentokrát však nahlas. Na chvíli zakolísám.

,,Prosím nechci aby si měla strach." řekne ublíženě a nebezpečně blíž se příblíží.

Já už nemám kam couvnout.

,,Olivere prosím." zašeptám ,,nepřibližuj se."

Jedna slza se spustila a přísahám, že úplně sama. Nešlo jí zabránit.

Zadívám se na něj znovu jako před pár týdny.

Tentokrát to vše vidím výrazněji. Vše dává smysl.

Ta divoká síla, která srší z jeho očí. Ten nespoutaný pach zvířete, který, ale není nepříjemný.

Vidím mu na očích, že se cítí raněně. Ale já snad ne?

,,Nedělej to. Neodsuzuj mě, ale hlavně mě nenuť odejít z tvého života. Protože tím by si i ty odešla z mého. Potřebuješ mě. A já...tebe"

Po téhle větě cítím, že ta slova na mě udělala dojem.

Ale já jen přivírám oči a začínám padat.

Mužné teplé dlaně rukou mě nadzvedávají a já mu klesám hlavou k hruďi.