Já a můj vlk

Část 1 - Nehoda

*V noci*

Kolem Felicity se rozsvítí silueta světla. Oheň. Sežehne ji jako nic.

Převalí se na záda a z úst jí vyjde tiché zavrčení.

Netuší co se děje s jejím tělem.

Někdy je ten plamínek slabý, ale jindy sílí.

Felicity Smoak se vzbudí s křikem. V tu chvíli opět přestane zářit a poslední malý plamínek ohně siluety uhasíná na jejích zádech, tam, kde nemá šanci ho zahlédnout.

*Později ráno*

Ráno jsem vstala poměrně brzo. Tělo jsem měla v jednom ohni. Protáhla jsem se a tiše zaúpěla.

Má kůže byla nějak citlivá.

Nikdy jsem neměla příjemné spaní, mívala jsem s ním potíže od dětství, ale tohle se mi ještě nestalo.

Špatný spánek, noční děsy a teď dokonce tohle.

Má psycholožka (doktorka Stephensová) ty věci svádí na mé trauma z dětství.

Kdž mi byli tři roky, viděla jsem zemřít vlastní rodiče. Podle všeho bych si to snad ani pamatovat neměla, když uvážím svůj věk v té chvíli, ale oči se nemýlí a vzpomínky také ne.

Prý vlastním jeden z ojedinělých případů. Zrychlený růst i vývoj.

Takže vaše odpověď na nevyslovenou otázku je ano, pamatuji si smrt mých rodičů. Byli zavražděni.

Teď žiju se svým dědečkem a babičkou v Mystic Falls. Mám je moc ráda.

Postarali se o mě a vychovali mě. V čase kdy jsem je potřebovala.

Oba obětovali svůj zbytek života mně. Tu část života, kdy mohli pořádně žít, ale právě o to kvůli mně přišli.

Často se za to viním. Viním se za spoustu věcí.

Přehoupla jsem celou váhu těla přes okraj postele a donutila se vstát.

Šíleně to bolelo.

Nasadila jsem si své černé brýle a došla jsem do své koupelny, kterou jsem měla propojeno s pokojem. Otevřela jsem zrcadlo nad umyvadlem a vytáhla mastičku na regeneraci a bolesti těla.

Namazala jsem se a svlékla pyžamo. Hodila jsem ho do prádelního koše a došla ke skříni pro svůj připravený oufit.

Bledě růžová halenka, delší svetřík bílé barvy a černé legíny.

Rozčešu si kartáčem své blond vlasy. Obličej přetřu trochou pudřenky a na řasy nanesu řasenku. Víc nepotřebuju ani vlastnit nehodlám, je to celkem zbytečnost.

Připravená seběhnu schody. Batoh hodím ke dveřím a jdu se nasnídat. Babička s dědou ještě spí.

Začnu z ledničky a skříně vytahovat potřebné věco k přípravě palačinek. Mám dobrou půl hodinu čas.

Na ranní cvičení mi bohužel ale čas nezbyde.

Když po pár obrácení jsou palačinky hotové, usedám ke stolu a vychutnávám si jednu s nutelou a druhou s jahodovou marmeládou.

Ještě rychle vběhnu do koupelny abych si vyčistila zuby.

V hale si nasadím své bílé tenisky, přehodím batoh na záda a vybíhám k příjezdové cestě ke svému autu.

Jsem středoškolačka a chodím do třeťáku na Kimerovu Academii, obor ekonomické lyceum.

Auto vlastním teprve půl roku.

Nasedám a vyjíždím.

Školu mám 35 kilometrů daleko, ještě když jsem auto neměla byl to děs, protože do školy jsem přes všechny tyhle zalesněné končiny musela dojíždět autobusem, který nejenže míval zpoždění, ale častokrát ani nejezdil. To je bohužel obětování když bydlíte v takové pustině.

O chvilku později přejíždím ceduli Mystic Falls.

Pouštím v přehrávači své oblíbené skladby a vychutnávám si to.

Trochu zaostřím do dálky a až v blízkosti si všimnu něčeho na cestě.

Má to mohutné tělo ve tvaru psa a černou srst.

V rychlosti strhnu volant ke straně a pamatuji si už jen silnou ránu a cizí pohled.