Já a můj vlk

Část 39/2 - Boj

Boj je těžká věc. Vrhá se na vás spousty protivníků s cílem zabít. Ale vy se bráníte co jen to jde a snažíte se ochránit i ostatní, ačkoliv nejsou vaši přátelé, ale jsou vaše strana.
I oni brání mě a hádám že je to Oliverova zásluha. V souboji nejde o to kdo je lepší jde o to kdo má víru žít a sílu. A já ji nechávám planout přímo z mých očí a využívám ji k boji. Srážím na zem muže kteří se mi postaví do cesty a pokračuju. Při nejmenším 3 jsem už zabila a ostatní jen nechala trpět na zemi v kaluži krve. Není to pěkný pohled, ale je mojí povinností to dokázat. Možná se mi to zdá, ale jejich bojovníků neubývá. A pak si toho povšimnu. Přicházejí další. Tahal nás za nos a tajně měl v záloze další muže. Zachytnu Oliverův pohled. I on si toho všiml. Pohledem zavadím po celém objektu. Z naší strany alespoň čtyři mrtví...zdá se to jako málo, ale není. Jejich životy vyprchali a jiskra z očí zhasla.
Přepadne mě strach. Když vidím jejich těla, mám vztek. A myslím, že poprvé mužu říct, že ten vztek přišel ve správnou chvíli, teď se hodí, alespoň k něčemu.

Zaslechnu křik a otáčím se. Bohužel mě to rozptýlilo a protivník mě srazil na zem. Uhnu právě v čas když zabodává katanu do země. Vydechnu a vrhám se proti němu. Naše katany se srazí a má síla jde proti jeho. Je velký a svalnatý, oproti mě má větší šanci. V pravo zahlédnu malý kámen. Ale i tak malý kámen dokáže ublížit. Rychlostí ho beru do ruky a udeřím přímo do spánku. Muž přivře oči, využívám chvíle a bodnu ho do břicha. Naposled vydechne.

Podívám se že mi prozatím žádná hrozba nehrozí a kouknu směrem odkud šel křik.
Na zemi leží dívka, která se ke mně nechovala nijak hned první den dobře. Dívka s černými, dlouhými a plavými vlasy. Dívka která mě s radostí zavřela do klece, jako nějaké poraněné divoké zvíře.

Je jedno co udělala, musím ji pomoct. Nechci se cítit provinile, navíc je to jen dívka. Rozbíhám se k ní.
Ústa má stažené do písmene O a zhluboka a rychle se nadechuje a vydechuje. Její rány, jsou ošklivé.

,,Je to zlé, že jo?." ušklíbne se. Nechci jí lhát.

,,Nevypadá to dobře." křivě se usměju a ona se zasměje.

,,Jsi špatná lhářka."

,,Promiň."
Pohlédne na mě.

,,Chovala jsem se k tobě hnusně, proč se mi snažíš pomoct?."

,,To bych taky ráda věděla," pousměju se. ,,ale ať se ti to líbí nebo ne, spolupracujeme." přikývne.

Pokusím se jí postavit na nohy a její ruku si dám okolo krku.

Sykne.

,,Vím, že to bolí, ale dostanu tě mimo tohle bojové pole, hlavně mi kryj záda."

,,Jasně."

Dostávám ji do bezpečí, dál pod horu, naštěstí nás nikdo nesledoval. Nechávám jí tam.

,,Hej." houkne.

,,Ano?"

,,Snaž se neumřít."

Zasměju se.

,,Milé."

Vracím se zpět a souboj už je celkem vyrovnaný. Zemřeli lidé z naší strany, ale i z jejich. Nic mín, nic víc. Jen životy vyprchaly, velká oběť. První koho však hledám je Oliver. Oddychnu si. Je v pořádku.
Píchne mě u srdce.  Kdo ví proč všichni přestávají bojovat a jdou na svoji stranu. Oliver mě chytá za ruku a já chci mnohem víc, ale copak to jde? Ten dotyk přijde snad jako by uběhla strašně dlouhá doba. Bolí to.

,,Olivere co se to děje?."

,,Boj je vyrovnaný, není třeba dál pokračovat." u posledního slova se zajíkne a chci se dál ptát, ale umlčí mě.

Promluví Ra's al ghul.

,,Boj je vyrovnaný, víš co to znamená Danieli," zasměje se Ra's al ghul hnusně a zkaženě. ,,musíš povolat svého nejlepšího bojovníka proti mě. Tedy toho kvůli kterému se to děje."

Zpočátku mi nedochází o čem mluví, možná proto, že to nechci slyšet. Čas se zastavuje a já si ani neuvědomuju, že Oliverovi drtím ruku. Nehodlám ho pustit bez boje. To je vrchol.
Chce se mi brečet a řvát. ,,Promiň." zašeptá do mého ucha. Věděl to, věděl celou dobu, že na tenhle souboj mezi nimi dojde. A mlčel. Mlčel a nedokázal se mi podívat do očí a zničit to co jsme měli. Přála jsem si znát jen pravdu a nemít mezi námi žádné lži. Jak mi to mohl udělat. Políbí mě na čelo a chce odejít. Jenže já ho nepouštím. Držím ho a zakazuju mu předstoupit před toho zloducha bez citů. Chtěl mě zabít, to se mu nepodařilo a tak chce potrestat mě tím, že zabije Olivera. Ví, že Oliver nedopustí aby mě zabili, ale když zabije Olivera, už nebude mé smrti Ra's al ghulovi v cestě stát nic. Mé prosby zůstavají nevyslyšené, ať říkám co chci, nebere na to ohled.

Oliver se mi vytrhne z objetí a míří k němu. Emoce, které jsem do teď zadržovala už neznají meze. Slzy a křik. Daniel mě drží a dokonce mě obejme. Bouchám mu do hruďi a však marně. Nepovolí.

Ra's al ghul se usmívá od ucha k uchu. Dělá mu dobře, že nás rozdělil. Toužím zabořit své nehty do jeho hnusného xichtu a ten jízlivý úsměv zničit. Ovšem kdybych nebyla tak bezmocná. Oba stojí proti sobě. A pak Oliver první zaútočí. Všímám si triků toho parchanta. Popravdě má zdokonalenou techniku mnohem víc než Oliver.
Následují pády, jich obou, ale většinou víc z Oliverovy strany. Několikrát klesne na zem avšak hrdě a s rozbahou zase stává. Takhle to pokračuje několik dalších minut. Ale Ra's al ghul končí svůj boj jediným chvatem. Oliver je sražen na kolena a náhle probodnut ostřím katany.

Vykřiknu a ozvěna mého hlasu se odrazí od hor. Bolest, která mě tíží nelze popsat.

Z POHLEDU OLIVERA

Probodne mě katanou, mečem kterým jsem bojoval od mala. Se zbraní kterou jsem vyrůstal a uměl ji vždy využít. Tak nakonec ta mi přinesla bolestivý konec. Hlavou by se mi mělo problesknout tak tuny obrázků, mě však tíží jen jedna věc. Strach z toho, že už nikdy nepolíbím Felicity, že nikdy neokusím její úžasné rty a dokonalé tělo. Probleskne m hlavou náš první polibek. Tohle není jen bolest je to mnohem víc. A je to strašné. Padám do temnoty.

Člověk je připraven a ochoten přijmout jakékoliv utrpení, jakmile a dokud je schopen v něm vidět nějaký smysl.

Druhá část, části 39 :) Comment a vote potěší :*