Já a můj vlk

Část 18 - Čas běží...

Přejedu prsty po zátylku a syknu. Jako bych v hlavě slyšela Oliverova slova.

Musíš si zvyknout na bolest. Nesmíš se jí bát. Budeš radši tvrdá bojovnice nebo ufňukaná holka?

Ten mě rozhodně nešetřil, když mi to řekl takhle narovinu. Zatím nevím k čemu všemu to všechno vede. Ten boj a výcvik. Nevím ani zatím jak moc mě to poznamená. Cítím změnu, ale necítím nic jako: Tenhle svět zničím. Vážně je to třeba? Takhle se dřít? Asi si neuvědomuju pravou podstatu toho všeho. Pátý den na sobě makám, pátý den jsem odřená od hlavy až k patě a pátý den už ztrácím veškerou sílu a nervy.

,,Potřebuješ základní výcvik." ozve se za mnou jako na zavolanou. No vážně on čte i myšlenky nebo skrývá ještě něco?

,,Nesportuješ?"

Otočím se na něho a obrátím oči v sloup.

,,Vypadám na to? Občas doma po ránu ale nic víc."

Oliver se zasměje. Z neznámého důvodu mu to přijde směšné. Baví se. Aspoň on.

,,Promiň...budeš to potřebovat. Začnem?"

On mě dokáže tak neuvěřitelně naštvat. Ale né vždy když mě naštve mám touhu v sobě vyvolat kitsune. Někdy prostě jen chci...mu o to víc ukázat co ve mně je.

,,Poběž." zářivě se usměje a odhálí své bílé zuby.

,,Fajn!" svážu si vlasy do gumičky a už vybýhám za ním.

V polovině cesty "do nevím kam" ho do konce předbíhám. Užívám si ten jeho pohled. Jenže on využívá své vlčí rychlosti a s pobaveným výrazem mě zase předbíhá on...

,,Podvádíš!" zavrčím skrz zuby.

Než doběhneme zpět jsem totálně splavená a sotva popadám dech. Nikdy jsem neběhala. To mám za ty roky ničeho. Oliver se protahuje a pobaveně mě sleduje, ale nic neříká. Pohledem uvíznu na jeho těle, jako bych to nedělala snad už stokrát. Takhle dokonalé tělo má snad jen on. Snažím se přesvědčit sama sebe že mě v jeho přítomnosti nebuší srdce, nezvyšuje se mi tep a uvnitř těla vůbec ale vůbec neblázním. Ale bohužel...opak je pravdou. Chvěju se při každém jeho dotyku na mé tělo a to i za hrubého chování při mém výcviku. Prostě každý dotyk a to i za předpokladu, že skončím s bolestí na zemi. Chvěju se při každém pohledu když se naše oči střetnou a chvěju se v jeho blízkosti...tudíž za posledních několik dní v jednom kuse. Je tohle sakra vůbec dovoleno aby byl někdo tak dokonalý? Není to spíš protizákonný? V jeho případě by mělo být. Zabodne pohled do mého a já rychle ucuknu. Nechci aby věděl, že ho pozoruju. Stejně mu pohrává lehký úsměv na jeho krásných rtech.

O měsíc později

Jednou rukou chytnu Olivera kolem pasu a druhou mu zkroutím ruku za záda. Padá k zemi a já se vítězně usměju. Skvělý pocit.

,,Páni. Nestačím se divit." usměje se a vím, že ten úsměv patří jenom mně.

Tenhle úsměv mi otvírá každý nový den.

,,Jsi rozhodně lepší. Než na začátku. Jsi vytrénovaná.

Běh. Cviky i boj. Lepšíš se. Jen...přeměna ti dělá problém a to je věc, která ti bude dělat potíže stále."

,,Já vím." potvrdím.

Zaposlední měsíc můj trénink nabral lepšího směru. Cítím se mnohem, mnohem víc silná a taky mám pocit, že se dokážu bránit. Což je nepopsatelné. Ale má přeměna se ovládat jen tak nedá. Jistě ta zátěž a to vše čím si procházím by mi mělo pomoct i s přeměnou. Ale jak si se to nedaří a všimla jsem si, že i Olivera to začíná trápit, jen se to snaží skrýt a nedat to najevo. Chce mi za každou cenu pomoct. Bojí se, že zklame. Ať to skrývá jak chce mě neoklame. Má strach a cítím to z něho až na míle daleko. Není jediný kdo má strach. Mám ho i já. Ale čemu bych pomohla kdybych se tu nervově zhroutila? Ničemu. Nesmím se vzdát, nesmím si dovolit spadnout na zem. Musím vstát a jít výš a překonávat to. Kdybych spadla kdo by mi pomohl nahoru?

Nejtěžší věcí z toho všeho je stíhat i školu. Své modřiny skrývám pod tuny krémů a bolest tlumím prášky. Ale Oliver mi je začal výslovně zakazovat. Prý mám umět svoji bolest přijmout. Co je to za blbost? Umět svoji bolest přijmout to jako vážně? Jeho slova zní občas jak ze středověku.

Ranní trénink, škola, trénink a pak jen dojdu domů lehnu do postele a s neuvěřitelnou únavou usínám. A následující den probíhá vždy stejně. Ještě stále můj výcvik probíhá, tedy můj výcvik je běh na dlouhou trať na celý život, ale myslím to tak, že z pohledu Olivera nejsem připravena ani trochu na doopravdový boj.

A tak se vlastně ptám sama sebe.

Kdy budu připravena na skutečný boj?

Neuvěřitelné :3 skoro 400 čtenářů díky :* Jste skvělý...Děkuju @VeronikaMalik jsi největší podpora pro tenhle příběh, ale je vás víc a prostě nemůžu děkovat všem zvlášt. Děkuju i těm co osobně neznám a čtou a pomáhají jít dál tomuhle příběhu. :) Pokračuje dál jen díky vám! :*