Já a můj vlk

Část 9 - Kdo vlastně je...

Láska cloumá se všema hormonama ve vašem těle.

Je nepopsatelná. Tedy alespoň chci říct, těžko popsatelná.

Slov se dá použít víc než dost, ale jen některá přinutí druhého se nad nimi zamyslet.

A hlavním důležitým bodem...láska je bláznivá.

Milovat je umění.

Oliver. Nedokážu přemýšlet nad ničím jiným.

Když dorazím domů z lesa ihned sedám k internetu. Jsem zvědavá a zapínám strýčka google.

To co vyhledávám je snad jasné.

Oliver Queen. Okres Mystic Falls.

Ale odkazy na tohle jméno pocházejí úplně od jinud. Něco se mi nezdálo už jen když řekl své příjmení. Nikdo takový tu nežije. Lhal? Proč by to dělal...asi myslel že je to chytrý tah, ale trochu se přehmátl, zřejmě ho nenapadlo že by se mi chtělo ho hledat.

Má nálada se mění na bodu mrazu.

Mé výlety do lesa se už stanou každodenními, alespon prozatím.

Odkládám brýle na noční stolek a promnu si oči.

Život není fér a není spravedlivý. Ke mně nebyl.

Trčím v tom nejhorším zapadákově. Nemám rodiče a ke všemu ani přátele. Mám babičku a dědu, ale necítím se nijak zvláštně šťastně.

Přivírám oči a nechávám slzám volný průběh.

Dostávám vztek. Napnu konečky prstů a zarývám je do peřiny.

Pěstí praštím do do nočního stolku a zanechávám v něm velký promáčknutý důlek mé pěsti.

Jak jsem to udělala. Nepamatuju si kdy, že bych měla takovou sílu.

Ne že bych měla touhu vše ničit, ale trochu ji začínám mít a zkouším to znovu.

Znovu se napřahuju a udeřím do stejného místa. Povedlo se.

To je nemožné udělat jen tak nápřahem díru do dřevěného stolku.

Nedává to rozum. Fakt jsem se ještě víc pomátla díky tomu, že neberu své prášky.

Něco mi chybí...chybí mi něco co bych mohla třímat v rukou a udeřit s tím. Ne svoji pěstí, ale něčím.

Co se to děje...

Taková touha uděřit a ublížit.

Na malou chvílí se uvolním a já té chvíle využívám. Lehám si a zavírám oči. Nutím se usnout.

A podaří se. Naštěstí.

Když se probouzím cítím napětí ve svalech. Mám ztuhlé tělo a můj vztek z včerejší noci mě stále nepřešel ba naopak je větší. Vstávám a běžím dolu. Musím pryč.

,,Felicity? Felicity stůj kam to jdeš!" zakřičí děda a chytne mě, ale já do něho strčím.

Je mi to jedno. Běžím pryč.

V očích mám neuhasitelný plamen vzteku a ještě dalších smíšených pocitů.

Mířím je na jediné místo.

Kopec zvládám najednou neuvěřitelně rychle. Běžím a nezastavuju se. Lapám po dechu, ale dokud můžu tak pokračuju ve své cestě.

Kdyby mě nezastavilo to prorývavé zavrčení které pocítím až do morku kostí, kdo ví kde bych se ocitla.

Otáčím se. Stojí tam ten černý vlk a civí na mě.

Přibližuji se k němu. On se nebojí.

Skočí a v jednu chvíli už ležím na zemi.

,,Au" vyjeknu a dotknu se hlavy.

,,Co se to...proč jsem tady?" ptám se jako by mi snad vlk mohl odpovědět.

Nic si nepamatuju.

Sedám si a přitahuju se blíž k stromu, abych se mohla opřít.

Zírá na mě a jen tam stojí.

,,Nic ti neudělám." promluvím k němu.

Vlk jde až ke mně a hlavu mi položí do klína. Zakňučí.

A co nejlepší na tom je. Nemám strach. Cítím se s ním víc v bezpečí. Ten vlk mi rozumí.

O měsíc později

Zhoršuje se to. S mým stavem. Doktroku Stephensovou už dávno nenavštěvuji a doma neustále lžu, o opaku. Dějí se horší věci. Bojím se že někomu ublížím.

Nikdy by mě nenapadlo o něčem takovém uvažovat, ale je to tak.

Jsem nebezpečná. Mám strach. Nevím co se děje a jak se tím prodrat.

Jediného koho mám je...jen můj vlk.

Někdy bych si přála aby uměl mluvit.

Každou noc se s ním setkávám. Sedíme a já k němu mluvím. A on poslouchá. Zdá se to bláznivé, ale on vážně poslouchá. A chodí za mnou dál. Jako by nic neměl. Rodinu. Domov.

Tak trochu to máme stejné.

Sedím a čekám. Čekám na jeho příchod.

,,Ahoj." promluvím k němu a on pokývne mírně hlavou. Jde ke mně.

,,Horší se to." řeknu a slzy mi stékají po tváři.

,,Můj stav. Já nevím co to je, ale ať je to cokoliv ničí mě to ještě víc než jsem kdy zničená byla.

Kdyby si tak mohl promluvit." vyhrknu smutně a mírně se na něho usměju. Podrbu ho za uchem.

Smutně zakňučí a zavadí pohledem o ten můj. Ach ty zelené oči. Ty stejné zelené oči které jsem poznala i přes měsícem.

Vlk vstane a kousek se odtáhne.

,,Co se děje?"

Jenže on už mě neposlouchá. Vycení zuby, hlavu natočí na stranu a já vidím jen něco jako...přeměnu.