Já a můj vlk

Část 27 - Znám ho?

Ráno pokračujeme v naší cestě.

I když je představa ležet vedle Olivera dál lákavá, čím dřív budeme na místě tím dřív budeme vědět čemu čelíme. Není čas na nás dva a už jen pro naše dobro a naši svobodu doufám, že nám ta smečka pomůže. Jsou naše jediná naděje. Abychom s Oliverem mohli být spolu. Láska. Něco mi říká, že tohle lidi dělá slabé. Láska z nich dělá slabochy. No, ale myslím že u nás je to právě naopak. Když jsme schopni pro lásku zemřít. Nás to činí silné. To pouto mezi námi je zvláštní a neobvyklé. I když to tak občas možná nevypadá. Ale jde nám o život, nemůžeme myslet na sebe. Musíme se soustředit na důležitý úkol. Jenže je třeba opomenout, že jeho přítomnost mě rozptyluje. Né jenom jeho přítomnost. Je to prostě jím samotným. Jeho sladkou vůňí, jeho mužností a jeho přehnanou obavou o mé zdraví.

Může být někdo tak dokonalý? On může.

,,Za dva dny tam budeme." vysloví Oliver moji nevyrčenou otázku.

,,Dobře." odpovídám nejistě. Zřejmě si toho všiml.

,,Máš strach? Můžeš mi říct cokoliv."

Povzdychnu si.

,,Popravdě řečeno ani nevím. Mám ve všem zmatek. Ve všem za události posledního dne a k tomu všemu jsem neměla ani čas truchlit nad mými prarodiči. Nepomstím je, prozatím, protože utíkáme a vše je matoucí a nežádoucí." vyhrknu naštvaně.

,,Slibuju, že ihned jak budeme na místě tak přichystáme malý obřad. Něco jako pohřeb. Pokud tě teda má bývalá smečka hned jak tě spatří nebude chtít zabít." prohlásí vtipným tonem a to mě rozesměje. Už zase mě rozesmál.

Dokáže vykouzlit úsměv na tváři.

,,Děkuju." odpovím.

,,Udělal bych pro tebe cokoliv."

,,Nápodobně."

O dva dny později

Oliver se ujímá řízení a nechává mě odpočívat. Brzo tam budeme. Stále necítím nic. Mám jen vztek. A kdykoliv zavřu oči vidím těla prarodičů. Promítá se mi to před očima. Něco co nemůžete zastavit. Vidíte to, ale nemůžete s tím nic udělat. Bojím se usnout. Stačí zavřít oči a ten masakr nejde vypustit z hlavy. Během pár sekund se může obrátit život vzhůru nohama. To znám z vlastní zkušenosti.

Proč já musím být ta "výjmečná"? Po světě se toulá spousty lidí, kteří nemají co ztratit. Nechci se pokládat za dobrého člověka, ale něco mi říká, že ti co nejvíc trpí jsou vždy ti dobří. Za jakým účelem? Oliver je přece taky ten dobrý a stejně se mu to vymstilo.

,,Olivere?"

,,Ano?"

,,Ten dům si zapálil za účelem aby nás nevystopovali, že?"

,,Jasně, proč se ptáš?"

,,Já...jen tak." sleduju krajinu před námi.

,,Nikdy si mi nevyprávěl o své minulosti. Řekni mi něco."

Odmlčí se.

,,Hej?" podívám se na něj.

Hledí na cestu a sleduju jak křečovitě svírá volant.

,,Není moc co říct." přísahám.

Nevěřím mu. Z nějakého důvodu poznám když lže. Skrývá něco? Myslela jsem, že o něm vím všechno. Ale až teď si uvědomuju, že tomu tak není. Poznala jsem jen toho Olivera, který je zranitelný a ochranářský. O své minulosti mi nic neřekl. Jedu v autě s úplně cizím člověkem.

Projede mnou nepříjemný chlad.

Klidně by tohle všechno mohla být jen hra. Co když je nebezpečný...proč by mě, ale učil. Učil se ochránit.

Kdo vlastně Oliver Queen je?  Nechci aby ten jediný koho mám, zranil mé city.

Pohlédnu na něho a tentokrát to není pocit déjà vu, spíš chlad, zmatek a prázdno.

Děkuju :* Přes 700 čtení :)