Já a můj vlk

Část 25 - Zvíře s duší

O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností.

Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.

Člověk začne chápat život, teprve když začne myslet na smrt.

Smrt je začátkem něčeho nového. Něco končí a něco začíná.

Podle zničující bolesti v celém těle poznám, že Oliver ten krok neučinil.

Proč? Prokázal by mi tím laskavost. Zbavil by mě bolesti a výčitek.

Copak to tak nechce?

Pomalu cítím, že opět strácím vědomí, ale nesmím.

Musím zvládnout celou přeměnu.

Přes ten hluk vycházející z mého těla zaslechnu pár útržků jeho slov.

,,Felicity...nesmíš stratit vědomí!. Slyšíš...nesmíš! Nesmíš mě teď...opustit. Zvládneš celou přeměnu!..."

Vidím matně, ale stejně se mu dokážu podívat do očí.

Drží mě za ruku a nepouští mě.

Zmítám se v křečích a v krku cítím hořkou pachuť. Celé tělo mám v jednom obrovském nepředstavitelném hořícím peklu.

Ne. Tohle je horší než samotné peklo. Napadne mě.

Nejspíš to bude tím, že v pekle už budu mrtvá, ale tady a teď jsem stále živá.

Takže co záleží na tom, jestli v pekle budu trpět.

Vidím obavu v jeho očích, ale je tam něco víc. Slzy? On pláče? Kvůli mně?

Chyba, když jsem mluvila o jeho egu. Je mu nezáleží jen na sobě. Má city. Má duši.

Zvíře s duší.

Malá chvilka a všechno se mění. Přestalo to?

Jeho dlaně mě zapřou a s údivem na mě hledí.

,,Dokázala si to. Ty jsi...prošla si přeměnou, ale dokázala si tu lišku uvěznit v sobě a neproměnit se. Jak si to dokázala?" smutně se pousměje a pohladí mě po tváři.

,,Já...je to za mnou?"

,,Pro teď ano. Ale budeš to stále muset trénovat...a čím dýl to budeš trénovat tím míň a míň tě to bude bolet. Slibuju."

Oliver mi pomůže se postavit a z batohu, který má u sebe vyndává moji oblíbenou šedivou deku po mámě. Zabalí mě do ní a chytne mě za ruku.

Zadívám se mu do očí. Trochu se bojím co přijde.

,,Už nikdy. Nikdy," zdůrazní.

,,po mně nechtěj abych tě...nedokážu to ani vyslovit."

,,Olivere já...omlouvám se." řeknu co nejvíc upřímně to jde.

,,Omlouvám se za všechno." pohladím ho po tváři a cítím jak sebou cukne.

,,promiň, nechtěla jsem ti ublížit v žádném směru." odtáhnu se, ale on si mě přitáhne blíž.

Dlaňí mi přejede po obličeji a já se zachvěju. Jeho dotyk je příjemný a já vím, že chci víc.

Jako by mi četl myšlenky v tu chvíli mě políbí.

Pootevřu ústa a každý polibek si užívám.

Ty polibky jsou jen moje. On je můj a cítím že on to má úplně stejně.

,,Miluji život, protože mi dal tebe. Miluji tebe, protože ty jsi teď můj život. Chápeš Felicity? Já o tebe nesmím přijít, protože bych stratil svůj život."

Je tu další část :) Děkuju za podporu, jste skvělý. :3 Jináč prosím nelámejte si hlavu s obrázkem k téhle části, v příběhu je napsáno, že Oliverovi ublížila a tvář má od krve, ale bohužel jsem vážně takový obrázek, který by popisoval úplnou přesnost nenašla :D děkuju za pochopení.