Já a můj vlk

Část 21 - O co vlastně jde

Noční můra.

,,Je to dobré. Si se mnou a nic se ti nestane. Slibuju. Byla to jen noční můra." hladí mě po vlasech a já si uvědomím tu skutečnost, že jsem zaspala v jeho náručí. Je mi u něho tak dobře a já...zkrátka jsem si to neuvědomila.

Mé staré já by se z toho snažilo vykroutit. Mé nové ma to kašle. Přimknu se k němu ještě víc a jeho ruce mě obemknou okolo pasu. S ním by se každá cítila výjmečně. Napadne mě, ale nahlas nic nevyslovím.

Sledujeme úchvatný východ slunce a nový den.

,,Měla by ses vrátit domů." políbí mě do vlasů a já už zase nevím co si o tomhle gestu myslet. Proč to sakra udělal?

,,Měla, ale nechci. Chci jen zůstat tady. S tebou." zdůrazním každé poslední slovo ve větě.

Zasměje se.

,,Nedělej mi to těžký."

,,Co tím myslíš?"

,,Tvůj odchod."

,,Olivere zítra zas přijdu." zamračím se a už si balím věci.

,,Já vím, ale každá hodina bez tebe je jako věčnost." mírně a smutně se zasměje. Zase se mu podařilo mi vyrazit dech.

Proč to dělá...Ani na něho nepohlédnu.

,,Zítra." zopakuju a vycházím z jeskyně.

Kroky jsou jako mučení. Ještě včera mi praskala doslova každá kost v těle a já už se stíhám zatěžovat. Ten večer nemůžu spát. Neustále myslím na události posledních dvou dnů. Těžko určit o co mezi mnou a Oliverem jde. Přiznávám si skutečnost, že mé city k němu sílí. Nehrají tam roli jen city ale i strach. Snaží se mě chránit před sebou samou, svět přede mnou, ale neuvědomuje si pravdu takovou, že by se měl chránit i přede mnou samotnou on.

Nechci o něho přijít a vlastní chybou. To bych neunesla. Má chyba, mé činy. A činy se s člověkem vezou po celý život. Nechci přijít o jediného člověka, který zná moji skutečnou podobu, mé skutečné já a k tomu i jedinou osobu, která se odhodlala k tomu aby mi pomohla a ochránila mě tělem i duší. To je víc než si zasloužím. Víc než si mohu přát. On mi rozumí, totéž se nedá říct o nikom jiném v mém světě. Proto, si ho možná tolik pochopitelně vážím a chytám se první velké naděje, která se mi objeví. Touha ležet teď na jeho hruďi mě ovládá jako bych byla náměsíčná. Představa Olivera, který na mě i teď dohlíží je příjemná i neodolatelná. Musím stále myslet na domov, ač mě přitom pomyšlení sevře hořká pachuť, nemohu si pomoct můj domov mi nahrazuje on. A právem...

Vážím si prarodičů, ale tohle...je to něco neobvyklého a zcela jista jiného a nového. Na chvíli pohlédnu na kousek jehličí na mém šedivém polštáři. Mám ho u sebe, něco jako talisman, protože cítím jeho vůňi a cítím tu svobodu. Doufám, že vděk v mých očích je Oliverovi dostatečně zřetelný. S ním zažívám pocit déjá vu.

Sleduji srpek měsíce ve tvaru D.

Vstávám a lehce se oblékám. Scházím schody. Jemně zatlačím do dveří vedoucích ven a vstoupím do jemného chladu. Na zátylku mě zastudí mrazivý vzduch. Je mi jedno kolik je hodin, je mi fuk, že ráno vstávám do školy. Musím ho vidět. Když mě vidí zvedá svoji mohutnou vlčí hlavu a rozbíhá se ke mně.

Sednu si a Oliver položí svoji hlavu do mého klína. Pohladím ho. Upírá na mě své oči, ano ty oči do kterých jsem se mimochodem zamilovala ihned v okamžiku.

,,Já a můj vlk." řeknu potichu a usměju se.

Oliver napne uši a souhlasně pokývne.

Aniž bych si to uvědomila, konečně se cítím unaveně a usínám.

Spím dobře pouze když je při mně.

Děkuju za čtení :) Víte že se někdy snažím přidat i za den dvě části a možná dneska ještě jednu přidám, musím se jít učit takže uvidím :)