Já a můj vlk

Část 3 - Vím co jsem viděla

Šance, že tu projede auto nebo turista je opravdu mizivá. Můj mobil je stejně zničený jako mé auto, takže jediné co mi zbývá je jít pěšky.

Naštěstí nejsem zase tak daleko od Mystic Falls. Pokud si dobře pamatuji tak zhruba 3 kilometry.

S bolestí po celém těle vstávám a ploužím se pomalu cestou domů. Až mě uvidí babička s dědou budou vyšilovat a to je to co zrovna teď nepotřebuji.

Už je celkem tma a já začínám v dálce za zatáčkou vidět světla z rodinných domů.

Po půl hodině cesty jsem doma. Připravuju se na to co se bude dít.

Otevírám dveře a ke mně se řítí má babička.

,,Zatraceně Felicity kde si celou tu dobu..." podívá se na mě a zakryje si vyděšeně ústa rukou.

Do haly přichází i děda.

,,Menší nehoda" zašeptám a snažím se o pobavený výraz. Babička s dědou ho ale rozhodně nemají. Zase jsem jim přidělala starosti.

Asi bych měla přiznat, že jsem strašná vnučka.

Okamžitě se oblékají a míříme do nejbližší nemocnice v Grendfordu.

Ještě že má děda vlastní auto.

Celou cestu se mě starostlivě babička ptá zda jsem v pořádku a já jí dokola opakuji ať nemá starost.

Jenže je vyděšená a je hloupost se jí snažit něco namluvit.

V nemocnici si mě ihned přebírají doktoři.

Po zhruba patnácti minutách různých kontrol a ošetření mě nechávají jít si sednout prozatím co čekárny.

A tak vyčkáváme. Všímám si všude v čekárně různých detailů. Ale všechno mě to strašně flustruje.

Nemám ráda nemocnice.

O třicet minut později vykoukne ze dveří doktor a volá si nás dovnitř.

Poprosí nás ať se posadíme, ale já radši postojím.

,,Měla jste velké štěstí slečno Smoaková." pronese ke mně a zahledí se mi do očí.

,,Pokud je auto ve stavu, který jste nám popsala pak se vůbec divým, že jste naživu."

Babička už není jen vyděšená, ale klepe se po celém těle. Děda ji přidržuje a snaží se jí uklidnit.

,,No já..."

Přeruší mě.

,,Máte pár naražených míst a lehký otřes mozku, ale naštěstí nic vážného." zhodnotí můj stav.

Kývnu.

,,Mě ale..." opět mě přeruší. Ten doktor mi leze na nervy.

,,Rozhodně by ale nebylo moc dobré se teď přepínat."

,,Jistě jenže..."

,,Měla byste..."

,,Mohl byste mě sakra přestat přerušovat?!" vyjedu naštvaně.

,,Felicity!" okřikně mě děda.

Založím si naštvaně ruce.

Doktor se podívá nejdřív na babičku s dědou a pak opět stáčí pohled ke mně. Usadí se v židli.

,,Omlouvám se, má chyba, mluvte"

Zhluboka se nadechuju.

Vyprávím mu o tom proč se ta nehoda stala až k té části, jak jsem se probudila opřená o kámen na trávě.

Nedůvěřivě mě pozoruje.

,,Slečno Smoaková žádná divoká zvířata v téhle části nenajdete, ano žijeme v oblasti lesů, ale není možné že jste něco zahlédla na té cestě, snad zatoulaný pes, ale nic víc to být nemohlo. A musela jste se vážně silně uhodit, protože není možné aby vás někdo vyndal z auta."

Prohrábnu si rukou své vlasy. Nemá cenu se s ním hádat.

Vím co jsem viděla.

,,Ale určitě to policii můžete sdělit, až budete nahlašovat vaše auto. Bude je to zajímat, ale povím vám, že vám s jistotou sdělí to samé co já" usměje se jízlivě a já mám chuť mu vrazit do nosu.

Místo toho zareju prsty do své bundy a úsměv mu oplácím.

Babička s dědou vstanou, potřesou si s doktorem rukou a my vycházíme ven k autu.

Děda drží mobil a volá policii aby nahlásil nehodu.

Nastupujeme do auta a jedeme domů.

Před barákem už stojí policie.

Jsem už moc unavená na to abych se s nimi vybavovala, ale musím.

,,Dobrý večer" pozdravý policista.

Opět všechno opakuji a policista mě sleduje stejně bláznivě pobaveně jako ten doktor. Mám podezření, že ti dva se na mě domluvili nebo jsou přinejmenším příbuzní.

,,Určitě se o to postaráme" ujišťujeme mě a pokládá mi ruku na rameno. Odstoupím ke dveřím a než vyjdu dovnitř sleduju jak ten policista sděluje něco tomu druhému. Smějí se.

Paráda, teď ze mě mají blázna.

Vejdu dovnitř a mířím do kuchyně.

Uslyším kroky.

,,Felicity." Na prahu dveří stojí babička.

,,Chceš na sebe snad upoutat pozornost? Ty víš, že tady se nic neututlá. Všichni budou zítra vědět co jsi tvrdila a budou tě mít za blázna. Proč mi lžeš? Slíbila si mi že budeš jezdit opatrně, ale ty si vymyslíš že jsi zahlédla na cestě zvíře."

Nemůžu uvěřit tomu co babička říká. Myslí si, že chci na sebe upoutat pozornost. To je vrchol.

,,Já-já si nic nevymyslela!" vykřiknu.

,,Jezdím opatrně. To zvíře tam bylo.! A nebyl to pes! Přísahám!" slzy se zadržet nedají.

Jenže babička jen vrtí hlavou a přesouvá se po schodech do ložnice.

Chuť na jídlo mě přešla.

Ani se nepřevlíkám a rovnou padám do postele. Přikrývku vytáhnu až ke krku.

Nikdo mi nevěří.

Ale vím co jsem viděla.

Tu noc se mi zdá o jasně pronikavých zelených očích.