Já a můj vlk

Část 2 - Zvíře

Hrála jsem si ve svém pokoji, když jsem ze zdola zaslechla křik. Ten křik projel celým mým tělem a já měla strach.

Schovala jsem se pod postel a byl to chytrý tah. Zachránila jsem si život.

Nikdy nezapomenu na hrůzný okamžik kdy jsem uslyšela kroky a vrzání starých schodů.

Někdo šel do patra. Zakryla jsem si ústa svýma dětskýma ručičkama a vyčkávala.

Sotva jsem dýchala. Mé oči těkali tam a sem. Strach ve mně narůstal.

Viděla jsem jeho tvář. A i přesto, že jsem si ho pamatovala jako by to bylo snad dnes, policie ho nikdy nenašla a ani nehodlala věřit tříleté holčičce. Definovali to tak, že jsem mohla prstem ukázat na každého.

Ta zuřivost, že mí rodiče umřeli bez spravedlnosti, mě zžírá každý den.

Rok co rok.

Pomalu jsem začala mrkat. Otevřela jsem oči.

Hlava mě šíleně bolela. Dotkla jsem se lehce rukou své hlavy a tiše vzdychla.

Zadívala jsem se na krev na mých rukou.

Musela jsem se silně uhodit.

,,Co se vlastně stalo."

Pomalu se začalo stmívat.

,,To zvíře na cestě"  začala jsem si vzpomínat.

,,A ten cizí pohled, ty zelené oči"

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikdo nikde. To se mi snad muselo zdát.

,,Ale kdo by mě vytáhl z auta, nikdo tu není" pomyslela jsem si a zadívala se na úplně zničené auto.

Hlavu jsem měla od krve, ruku sedřenou až po loket a pár bolestivých míst po celém těle.

Z lesa jsem uslyšela prasknutí větve.

Prudce jsem otočila hlavou, až to zabolelo.

Někdo tam byl.

Zaostřila jsem do tmy.

A pak jsem to uviděla. Světle zelené zářící oči v dálce.

Na malou vteřinku jsem zapomněla dýchat.

Nebyl to člověk. Bylo to něco jiného. Zvíře.

,,Co jsi zač." zašeptala jsem.

Ale v tu chvíli se zvíře otočilo a rozběhlo se pryč. Hluboko do lesa.

Prosím kdo to chcete číst dál pište mi vaše názory a případně příběh rozešlete známým. Čte vás to fakt málo a nevím co si o tom myslet :/