Já a můj vlk

Část 37 - Strach

V další noční můře už tentokrát vidím neznámému do tváře. Je starší a v ruce drží meč, stejně jako Oliver. Oba stojí naproti sobě. Muž má černé vlasy a hrozivý výraz ve tváři. Sen končí opět děsivou krví a temnotou.

Prudce se posadím a stírám si pot z čela. Rychle vstanu a oblékám se. Beru si čisté oblečení a ručník. Oliver spí a já vyrážím k vodě.

Stále se ještě nedokážu vzpamatovat z toho snu. Ten sen skončil stejně jako předchozí noc, ale pokračoval. Kdo je ten muž? Mám se Olivera skusit zeptat? Ne radši to nechám plavat, nebudu ho zatěžovat. Je to jen sen, je hloupost se tím zabývat.

Scházím cestu k vodě.  Nikdo tam není a tak se zakryju ručníkem a začínám se omývat. Potřebovala jsem to. Když jsem umytá ještě si čistím zuby a odcházím zpět. Jenže všechno se zvrtne.

Cítím tu spalující a známou bolest. Zachytím se o strom a klesám k zemi. Motá se mi hlava a v hlavě syčí nepříjemný zvuk. Chytám se za hlavu, ale nejde ten zvuk ničím přehlušit. Musím přiznat tu skutečnost, že tohle bolí víc než posledně. Voda je od tábora celkem kousek, ale vypadá to jako by mé křičení nikdo neslyšel. Křičím a kosti ve mně se hýbají. V ústech cítím pachuť krve.  Horko vařící se uvnitř mého těla stoupá nahoru a následně začínám zvracet. Ale jediné co vylučuju je samá krev. Krev mám nejen na oblečení, ale je všude okolo mě. Nemůžu přeměně nijak zabránit, ani hrubá síla nemá šanci teď mi napomoct. Jedním slovem, strašné. Naposled zakřičím a pak si už nic nepamatuju.

Z pohledu Olivera

Vzbudil jsem se, ale Felicity vedle mě neležela. Z obavy o ni jsem se ihned převlékl a vyšel ven. Vládl tam zmatek. Přiběhl ke mně Alex.

,,Mám takový tušení, že ten křik přichází od té tvé kitsune." pronese posměšně a já dostávám chuť utrhnout mu hlavu. Zatím se držím.

,,Ta kitsune má jméno! Odkud to jde?"

,,Jo jasně, od zdola."

Bez sebemenšího zaváhání utíkám dolů k vodě. To co tam najdu mě nejen děsí ale i vyléká.

Na zemi se hromadí louže rudé krve a její věci. Klesnu na kolena. Proměnila se. Je někde tady venku a neví co se s ní stalo, úplně sama.

Vstávám a vydávám se podle pachu a stop správným směrem. Za mnou mě následují i Kena a Adam, ti jediný, kteří by mi pomohli kdykoliv a procokoliv. A to i za podmínky že jde o Felicity.

,,Rozdělíme se." řeknu umíněně.

Adam mě poplácá po zádech.

,,Neboj, najdeme ji."

Po hodinách dlouhého hledání už ztrácím nervy a propadám panice.

Opírám se o strom a zhluboka se nadechuju.

,,Našel jsem ji." uslyším v hlavě Adamův hlas.

Vybíhám jeho směrem na západ a s Kenou dorazíme na místo současně. Leží tam na zemi jako tělo bez duše, je bílá a na sobě má otisky krve. Kleknu si k ní a nahmátávám její puls. A pak přichází.

Zaleje mě horko štěstí.

Adam si sundává kabát a podává mi ho.

,,Děkuju." řeknu a on přikývne.

Beru kabát a přendávám ho přes její lehké, ale silné tělo. Přitáhnu si ji do náruče a tisknu ji co nejvíc k sobě, abych ji zahřál.

Odcházíme pryč.

Felicity nereaguje ani na jediné slovo, má jen zavřené oči a nevnímá.

Když přicházím do tábořiště nenašel by se nikdo kdo by na nás nehleděl.  Skutečnost je taková, že je mi to fuk. Nezajímá mě co říkají, to jediné co mě mrzí je jak se chovají. Dřív za mnou stáli, ale teď tu jsou jen mí dva jediní stálí přátelé. Poděkuju oboum za pomoc a vydávám se do chatky. Jen co za sebou zabouchnu opatrně ji položím na postel a přikryju.

Ještě dojdu naplnit kbelík vodou a z trika utrhnu kousek látky abych ho mohl použíj jako hadřík.  Sedím na židli opřený rukama o bradu a jen na ni tiše zírám.

Nevím jak dlouhá doba uběhne, zhruba hodina? Dvě? Netuším, ale konečně otevírá oči.

Ihned vstávám a jdu k ní.

,,Olivere." zašeptá potichoučku mé jméno.

Chytám ji za ruku a druhou rukou ji obejmu.

,,Už je to dobré, bude líp." políbím ji do vlasů a slzy na sebe nenechají dlouho čekat.

,,Lásko." zašeptám a smutně se usměju.

,,Měla jsem strach." pípne a začne plakat.

,,Já vím, je v pořádku se bát. Je to naše součást."

,,Proč ta krev?" zeptá se.

,,Nedokázala jsi tu přeměnu přijmout. Bránila si jí a tentokrát si jí nezabránila, nešlo to. Ale to není tvá chyba."

Stisknu ji a ona to opětuje.

Natáhnu se pro kbelík s vodou.

,,Dovol abych ti pomohl."

Snaží se usmát. Miluju tu její snahu ať se jedná o cokoliv.

Pomalu ji odkryju a sundávám kabát. Zkřiví ústa.

,,Přestane to bolet." slibuju.

Namočím kousek utržený z mého starého trička a dotýkám se jejího nahého těla.

Zlehka stírám stopy po krvi.

NEW PART :) Víc dneska nestihnu protože jdu v 20:00 do kina a za chvíli razím pryč, možná že až přijdu, ale nic neslibuju protože bude už kolem desáté a ještě musím zkouknout nový díl seriálu The Walking Dead :D (chvála bohu že je zítra volno):DD Díky všem.