Já a můj vlk

Část 32 - Umět procítit

Probouzím se do jasného rána. Slunce svítí na louku a ukazuje všechny její krásy. A hlavně spícího Olivera vedle mě. Pousměju se. Přála bych si probouzet se takhle častěji. Krásná vůně květin a ten impozantní vzrušující pocit. Malý moment radosti ze života. 

Protáhnu se a zívnu. Přivřu oči. Stále se cítím unaveně. Několik vyčerpávajících dní mě poznamenalo. Stále mám kruhy pod očima. Přitahuji si kolena blíž k sobě a hlavu si opřu o ně. Obejmu se rukami a slastně vdechuju ten krásný vzduch. Užívám si toho co mám, protože to může zase brzo skončit.

Tak moc bych si přála pro sebe i Olivera něco mnohem lepšího. Mnohem lepší život. Ale nemůžu přimět svá ústa, aby mu řekla, co mu vše chtějí říct.
Tohle je typické od lásky.

Plete vám hlavu a nedovolí vám správně myslet.  Slepě milujete a láska vás odvádí od skutečností.  Někdy zlých, někdy nemožných i nevinných a někdy špatná láska od skutečností dobrých. Má skutečnost a dobrá? Ne. Děkuju mu za to, že mi tak pobláznil hlavu. Že dovolil abych cítila v žaludku třepetající motýly. Děkuju, že mi podal ruku když jsem padala dolů. A za spousty nevyslovených samozdřejmostí.

,,Miluju ho?" Nevím. Možná? Ne? Spíš ano?

Láska je blázen a je moc složitá. Složitá i na někoho jako jsem já.  Nevyznám se sama v sobě natož v někom.

Oliver vedle mě se zavrtí. Lehnu si a vtisknu mu polibek na jeho měkké rty.

,,Felicity." stále má zavřené oči, ale usmívá se a mé jméno vysloví s veškerým citem a něžností. Hýčká mě a to se mi zamlouvá. Které ženě by se to nelíbilo?

Rukou mě pohladí po stehně a mně naskočí husí kůže. Každý jeho dotek je nepopsatelně důvěryhodný a spojuje nás.

,,Ano Olivere?"

Otevře oči. ,,Sluší ti to." No teď vážně. Který muž by ženě vypadají po ránu strašně s kruhama pod očima řekl že jí to sluší? Jen on. Takových mužů je třeba si vážit. A to já dělám.

Lehký úsměv mi lpí na rtech.

,,Taky nevypadáš špatně." vypláznu jazyk a Oliver se zamračí.

,,Nezlob mě."

Zasměju se.

Každá pohádka jednou končí. Ta naše právě teď a to trvala zhruba pouhých pár minut. Nedokážu se přimět myslet na to jaké by bylo ochutnat ji na mnohem déle.

,,Kolik času?"

,,Musíme trénovat." vezme moji ruku do své.

Nic nenamítám, proč taky?

,,Ale ještě před tím musíme uzavřít jednu kapitolu." pookřeju a otevřu ústa.

Pomáhá mi na nohy a odcházíme z louky pryč. Blížíme se k místu, které mi rozhodně už pěkné nepřipadá. Je smutné. Temné a paprsky slunce sem nezasahují. Je to hřbitov.

Chytnu Olivera i druhou rukou. Bojím, že kdyby mě pustil nedokázala bych udělat už ani krok. Přicházíme k rakvi postavěné ze dřeva.  Pohlédnu na něho.

,,Omlouvám se, že se nedalo nic dělat. Ale dal jsem tam alespoň jednu z vašich společných fotek kterou jsem našel ve tvém pokoji. Ostatní se toho bohužel účastnit nechtěli tak to musíme udělat tak to."

Otevřu ústa do písmenka o, ale nic z nich nevyjde.

Představuji si ten šťastný moment na fotce. Já, dědeček a babička na dovolené u moře když mi bylo čtrnáct. Na chvíli mě ovládne přicházející vlna emocí. Jak je starým zvykem a tradicí, nabírám do ruky hrst hlíny a ta se zastaví na rakvi.

,,Postaráme se o nový začátek. Bolest je jen hloupý pocit. Někdy je třeba ji umět procítit, ale né teď a né tady. Ne v tomto životě."

,,Souhlasím." odpovím.

Neslibuju kdy bude poslední část guys. Každopádně díky za podporu vám všem <3