Já a můj vlk

Část 6 - Lidské stopy

Stojím v koupelně a koukám se na svůj zničený výraz v zrcadle. Dohromady jsem naspala v přepočtu tři hodiny možná ani to ne.

Takhle hrozně vyčerpaně jsem se fyzicky ještě necítila.

Otevřu zrcadlo a šáhnu po práškách, které mám předepsané od doktorky Stephensové.

Neberu je pravidelně. Nevzala jsem si už asi tak desátý den a mám pocit, že vše co se mi děje je právě možná kvůli tomu.

Představuju si nemožné a ke všemu má duševní i fyzická síla je tu tam.

S těma práškama je možná lepší život, pokud jsem po nich otupělá, ale když je neberu cítím se víc...živá. A taky cítím víc bolesti a tu nesnášenlivost k celému světu.

Má to své pro i proti.

Mačkám plastovou malou lahvičku prášků v ruce a rozhoduji se zda si vemu či ne.

Je těžké odolávat, ale je i těžké si brát. Jsem pak jiný člověk.

Zhluboka se nadechnu, otvírám lahvičku a vytahuji hned tři prášky. Kopnu je do sebe a zapíjím jej vodou z kohoutku.

Tak to bude lepší.

Dneska to nebudu já. I když...vlastně ani nevím co je to být já.

Celý den se válím na posteli a přemýšlím nad blbostma, mám podezření, že za to mohou prášky což je samozdřejmé.

Máchám rukama ve vzduchu a kreslím prstem různé obrázky a přitom se směju.

Nemám potuchy o čase ale venku se stmívá a já konečně zabořím hlavu do polštářů.

Usnula jsem díky těm prášků, alespoň malé vítězství pro mě.

Zdá se mi o spoustě věcí jenže si žádnou z nich nemohu vybavit. Slyším vytí. Zní to jak nářek o pomoc.

Trhnu sebou a prudce přehazuji nohy přes okraj postele.

Pot mi stéká po zádech a já jsem vyděšená.

Prohrábnu si rukou vlasy a sáhnu po brýlích na nočním stolku.

Hodiny ukazují desátou dopoledne. Spala jsem dlouho.

Vykouknu z okna ven a podívám se tam kam mé oči bloudí. Směrem k lesu.

Zaostřím pohled a všimnu si pár zablácených stop.

Jsou to lidské stopy. A co mě viděsilo nejvíc, že vedli do lesa.

Ozve se ťukání na dveře a já přitom zvuku nadskočím.

,,Felicity?" ozve se babiččin hlas.

Odkašlu si.

,,Ano?"

,,Prosím pojď do kuchyně, chtěli bychom si s tebou i s dědečkem promluvit."

Ještě jednou se zadívám ven na stopy a pak se odvrátím. Není teď čas nad tím přemýšlet, snad možná potom důležitém rozhovoru.

Převléknu se a už sbíhám schody dolu.

,,Chtěli jsme se zeptat, ale upřímně Felicity...bereš své prášky?" je to pro mě trochu šok, ale nechci se s nimi hádat.

,,Omlouvám se. Pár dní jsem je nebrala, ale už jsem je zas začala brát. Přísahám." zkřívím ústa.

,,Myslel jsem si to." řekne děda.

,,Měli jste pravdu. To všechno...vymyslela jsem si to. Nedávala jsem pozor a nebrala prášky, už se to nestane." slibuju a přitom lžu jako když tisknu. Pokud jim to takhle neřeknu nikdy mi neuvěří a já potřebuji mít od nich klid.

,,Dobrá, ale už nikdy nás tak nestraš."

Usměju se.

,,Nebudu."

Něco mě láká jít po těch stopách.

Co nebo kdo tu něco chtěl? A proč šel do lesa.

Nikdo z Mystic Falls by se tam nevydával a už vůbec po druhé a né po té zkušenosti kterou jsem zažila, snad až na jediného blázna v téhle vesnici. Felicity Smoak. Ano mě.