Já a můj vlk

Část 4 - Vlk

Do školy se nepodívám pár dnů. A to mi dávalo šanci se nad vším zamyslet.

Copak jsem si to všechno nalhávala? Že by se mi to opravdu jenom zdálo?

Musela jsem to zjistit. Udělat si tak trošku výlet do lesa.

Vzhledem k tomu, že je do lesů kolem Mystic Falls zakázáno chodit tak je to dokonalá příležitost aby se tam mohlo něco skrývat.

Uvažuju logicky zatímco si udělám svačinu.

Babička s dědou jsou od včera zavření v pokoji.

Na nic jsem se nezmohla. Přejde je to. Jsou na mě naštvaní, protože mi nevěří.

Ale já to zvíře najdu.

Uzavírám batoh a přehazaji si ho na záda.

Mám svoji zimní bundu, protože v lese bude zima obzvlášť při takovém chladnu.

Mám snad vše.

Vyrážím z domu, ale zadním vchodem abych mohla zamířit rovnou do lesa.

Našlapuji přímo po spadaných větviček stromů.

Je něco kolem páté večer, ale začíná se stmívat velmi rychle.

Trochu mě to děsí, ale jdu dál.

Stíny stromů začínají postupně mizet a nastává černočerná tma.

Přitahuju si blíž bundu a z batohu vyndávám baterku. Tohle není dobré.

Ty lesy neznám a vůbec bych tu neměla být.

Ale teď když jsem vyšla ten dlouhý kopec a na domy v Mystic Falls shlížím už jen z kopce se nechci vzdávat.

Konečně vycházím po patnácti minutách na lepší cestu lesem.

Doteď jsem šla jen do kopce, ale ten mám za sebou.

Ničeho zvláštního jsem si zatím nevšimla.

Někde v dáli zahouká sova.

Mám z toho lesa divný pocit. Na vteřinku zakolísám a strach ve mně se začíná projevovat.

,,Nic tu není." Pomyslím si.

Zakroutím hlavou a otáčím se cestou zpátky.

Zastavím se a nemohu se pohnout.

Strach už mě pohltil celou.

Za sebou slyším podivné vrčení a dusot. Ano dusot. Jako by to bylo několik tlap.

To by se zvířeti podobalo.

Cítím knedlík v krku. Nemůžu polknout. Jen tam stojím neschopná se odtrhnout od země a jít dál nebo se alespoň otočit.

,,Nebuď srab. Hlavně nebuď srab." Ozívá se mé podvědomí.

Stisknu ruce v pěst, otvírám oči a otáčím se.

Čelím svému strachu.

Zajíknu se.

Klesám k zemi.

Dívám se do jasně pronikavě zelených očí.

Přímo naproti mě jen 20 centimetrů od mé tváře je velký černý vlk.

Ano, je to vlk.

Vlk je to zvíře, které zavinilo moji nehodu.

Zavírám oči.

Vím, že na mě civí.

V tuhle chvíli už jsem mohla být dávno mrtvá.

Strachy ani nedýchám. Z hrdla se mu ozve sten. Sten? Otevřu oči abych se na něho znovu podívala.

To zvíře trpí.

Nechce mi ublížit, on má taky strach. Poprvé od střetnutí s jeho očima se nadechnu.

Já ten pohled znám. Ten strach znám. Taková jsem já. Jak tak moc silně může trpět i zvíře? Jak může? Cítím jak mi po tváři stéká slza.

Má ruka kdo ví proč opatrně klesá k jeho tělu.

Jenže než se ho stihnu vůbec dotknout, rozběhne se pryč.

,,Počkej. Stůj!" zařvu za ním.

Možná to z ní podivně, ale bez toho vlka mám z tohohle místa ještě větší strach.

Stojím uprostřed noční můry a úplně sama.

To poslední co mi dosvědčuje že se mi nic z toho nezdálo je vytí.

Vaše názory by se hodili lidi. Škoda že vám to musím připomínat :D :) A nemyslím jen těch co už mi názor sdělili, ale i vás ostatních co tuhle story čtete :/ O čem to pak je.