Já a můj vlk

Část 16 - Trénink

Už tak po desáté ležím opět na zemi. Oliver chce abych v sobě probudila kitsune, ale způsobem kterým ji budu moc ovládat. Každý pád mě bolí a já se cítím unaveně ale přesto nezastavitelně. A ještě k tomu to rozptýlení, když ho vidím bez trika, on se snad neoblíká schválně. Já předním stojím v černých sportovních legínách a šedivé sportovní podprsence.

Pokračujeme dál.

,,Olivere!"

,,Víc se snaž! Felicity já nemám na výběr..." řekne jenom.

Tělo mám ztuhlé a rozbolavělé.

,,Dobře tak jinak. Vypadá to že bolest ti asi zatím nic neříká. Ale co kdybych se zašel podívat za tvými prarodiči. A čirou náhodou se před nimi přeměnil a ublížil jim!" řekne a oči se mu rozzáří a špičáky rozostří.

,,Co blázníš?!" zavrčím.

,,To je ono. Naštvi se. Vím, že to v tobě je Felicity."

Opět vztekle zavrčím a cítím jak se celá napínám. Cítím to horko kolem mě.

,,Tvá aura..."

Je mi fuk co říká. V tu chvíli ztrácím všechny smysly a jediné na co se soustředím je jeho bušící srdce. Z ničeho nic mám pocit, že ho chci zastavit. Chci ho zničit a mučit. Zachvěju se a vrhám se přímo proti němu. Ale on uhne a já dopadám na zem. Zase. Vstanu a vidím ho v jiným barvách než předtím. Už nevidím tu krásu vidím jen tmavo. Vím, že něco říká, ale neslyším ho. Slyším jen to zatracené srdce.

Zařvu a klesám k zemi. Zacpávám si uši. Nevím co dělám. Moc toho nevnímám, ale cítím kolem sebe dlaně které mě podpírají. Ještě trvá minimálně pět minut než vše úplně odezní.

,,Hej. Šššš." svírá mě v objetí a nepouští mě.

,,Nevěděla jsem já...nevěděla jsem že to bude až tak těžké." odmlčím se a nemám sílu víc něco říkat.

,,Je to dobré. Ovládla si to." dotkne se prsty mé brady a povytáhne si mě blíž k sobě.

,,To, že si to ovládla je víc než dobré. Co všechno se ti promítalo?"

Mlčím, ale musím odpovědět.

,,Chtěla jsem... ti ublížit." zašeptám ale statečně pokračuju.

,,Přála jsem si tě vidět na zemi a přála jsem si vidět téct krev." řeknu a stisknu víčka k sobě.

,,To je bohužel u stvoření jako my, úplně normální den. Přejeme si zabíjet." řekne tiše ale nezlobí se.

Večer sedím zabalená v dece u ohniště. Hlava mi jde kolem a nepoznávám se. V jednu chvíli jsem to já a v druhé prostě...změna. Jen co vyšel měsíc, Oliver se proměnil a od té chvíle se neukázal. Ani on to nemůže úplně vždy ovládat. Ale jen přece jak přiznal, má to snažší, než to budu mít já.

Vlci mohou žít mezi lidmi. Ale někdo jako já...nemá šanci na přežití v tomto světě. Protože já ničím. Já zabíjím. Já nejsem člověk a ani jím nebudu.

Páni přes 300 čtenářů :33 Vážím si toho :)