Já a můj vlk

Část 24 - Bolest v srdci

Citová bolest

Čekat

znamená být v nejistotě

a mnoha smutku,

bojovat zas,

ztrácet drahocenný čas

nad prohranou bitvou

a radovat se z bitvy,

která tolik stála,

víc než dala je další utrpení

a větší porážka v srdci.

Je těžké žít,

mít radost ze života,

smutné tu být

a přesto vnímat

a skrývat svůj cit.

Cestou jít

a být nikým nepoznán,

jak tulák před světem

a sebou samým.

Porážka v srdci. Přiznávám, přesně to mě ovládá.

S Oliverem běžíme lesem už zhruba hodinu a půl. Nevím, ztrácím pojem o čase.

Píchá mě v boku, sípu a sotva popadám dech. Musím se zastavit.

Klesám k zemi a snažím se nadechnout.

,,Olivere prosím za-zastav." dostávám zadýchaně ze sebe.

Klekne si ke mně.

,,Nemůžeme zastavit. Né teď."

Ignoruju co řekl.

,,Proč utíkáme?!"

,,Děláš si srandu? Nejsi připravena na boj. Ještě ne. A nejlíp kdyby k němu nikdy nedošlo."

,,Ale dojde! A moc dobře to víš! Tak se nesnaž mi něco nalhávat. Nechci utíkat, chci se jim postavit a pomstít smrt mých prarodičů!" zařvu.

,,ŘÍkáš hlouposti. Máš vztek a ten tě ovládá. Ale věř mi, nechceš to udělat..."

,,Ale chci!"

,,Ne Felicity! Nechceš. Sakra!" praští pěstí do stromu. Trochu nad skočím.

,,Ani nevíš o čem mluvíš. Zabiješ a budeš chtít znova. Budeš cítit touho po krvi a hluboko uvnitř," sáhne si na srdce.

,,Tě bude sžírat vina." dodá jako by nic.

Kroutím hlavou.

Ne. Tak to není. Určitě to tak není. Lže.!

,,Lžeš." zašeptám tiše.

,,Prosím?! Mohla bys to zopakovat?"

,,Lžeš!" zopakuju hlasitěji a postavím se na rozbolavělé nohy.

,,Lžeš, lžeš, lžeš!!!!" řvu stále do kola a po tváři mi tečou slzy.

Přistupuju k němu blíž a oběma pěstmi mu buším do hruďi, nejde přestat.

,,Lžeš!" zopakuju a sleduju jak se zhmotňuje má aura bohyně kitsune.

Natáhnu ruku a několikrát udeřím Olivera do obličeje. Opět to nejsem já.

Potřebuju to ze sebe dostat, ale tenhle způsob není ten správný.

Zařvu a spadnu k zemi.

Jednu mojí část těla ovládá kitsune a druhá je stále já.

Všechny kosti v těle se začínají prohýbat. Proměna.

Prosím teď ne. Teď ne. Pomyslím si.

Oliver se skloní ke mně a já vidím otisky mých dlaních na jeho tváři. Ne jen to...i krvavé šrámy. Ublížila jsem mu. A kdo ví kam až můžu zajít.

,,Olivere." dostanu ze sebe a snažím se dokončit větu.

,,prosím prokaž mi laskavost...zabij mě."

Děkuju za přes 600 čtenářů :') <3